Řízeni adrenalinem

61.

Mia

Funěla jsem vedle svěžího Tobiase, který se usmíval na všechny světové strany a vůbec nevypadal zadýchaně, i když jsme už běželi něco málo přes hodinu. Do toho dokonce stíhal mluvit a žvanil i přes to, že jsem mu neodpovídala. Vystačil si prostě sám.

U jedné lavičky na malé vyhlídce jsme si dali pauzu. Vděčně jsem od Tobyho přijala láhev s vodou a zhltla několik doušků. Za těch pár týdnů mi spadla fyzička až hanba. Možná měl Cole pravdu, zdali ještě nebylo brzo na takový běh. Možná jsem se prvně měla vydat sama na nějakou krátkou trasu. Třeba kolem vili, to by možná i bohatě stačilo, když je velká jak kráva. Jen bych se nesměla bát, že by Cole zavolal klukům, aby se přišli podívat na představení semnou v hlavní roli. Vůbec jsem si nedělala iluze o tom, že by Jack nebyl jediný, kdo by si mě natočil při tom, jak plivu krev a jsem zpocená jak prase. Nejspíš by mě s tím pak ještě půl roku vydírali.

„No a co je u tebe nového?" Vydechl Toby po svým hodinovým monologu, kdy mi musel vylíčit každou kravinu, jenž se mu stala v mé nepřítomnosti. Nezapomněl mi ani vylíčit Janini sexuální eskapády, které se jí zas přihodili a Pappir rozjíždějící nový vztah, o kterém se domníval, že dlouho nevydrží a už s Jane uzavřeli i sázku. Prý pro jistotu. Vlastě mě to ani nepřekvapovalo, oni dva se nad ne-dlouho trvajícími vztahy Pipper vsází furt.

„Kluky čekají další závody, na které pro tentokrát můžu jet s nimi, ale jinak bych řekla, že je vše normální." Pokrčila jsem rameny a protahovala jsem si bolavou nohu o lavičku a snažila jsem se přitáhnout k její špičce.

„Žiješ s Colem pod jednou střechou a ono je všechno normální? Si myslíš, že jsem tu novej, nebo co?" Káravě jsem ho sjela pohledem.

„Proč by to nemohlo být normální?" Otočila jsem se na něj a vystřídala nohy v protahování.

„Podle toho jak jsem vás viděl spolu jednat, tohle vaše soužití může skončit jenom dvěma způsoby. Buď se navzájem zabijete anebo spolu skončíte v posteli." Názorně mi to odpočítával na prstech jedné ruky a teatrálně u toho špulil pusu.

„Anebo jen ignorujeme jeden druhého." Navrhla jsem.

„Blbost." Zamítl to hnedka jako největší nesmysl a ani mou možnost nezvážil.

„Někdy jsi říkám, jestli nejsi gay." Toby si dotčeně odfrknul.

„To že se bavím při trénincích hlavně s vámi, je tím, že všichni ostatní kluci co tam chodí, jsou opravdu gayové, nebo mají iQ menší, než jsou tvoje podpatky. To raději budu ve společnosti krásných dam." Zasmála jsem se.

„Do jaké skupiny patříš ty?" Zeptala jsem se provokativně.

„Neodváděj řeč." Pokáral mě. „Takže jak to je?" Pobídl mě zvědavě a já začala uvažovat nad tím, jestli se s Jane nevsadili ještě jednou.

„Tak že ti nesvědčí trávit moc času s holkama, stává se s tebe pořádná drbna." Vykla jsem mu.

„Ne ne, to není pravda." Ohradil se.

„Že ne? Vždyť jsi mi před dvaceti minutami vylíčil všechny drby, co se stali naším spolužákům a to už jsou týden prázdniny!" Podotkla jsem.

„Jsem jen dobře informovaný." Bránil se.

„A já šípková Růženka." Zakoulela jsem očima.

„To můžeš klidně být, když mi řekneš, jestli ses píchla o Coleův trn." Otevřela jsem pusu a nevěřícně na něj koukala.

„Stop! Konec! Teď už tě oficiálně prohlašuju za gaye, protože to jinak není možný! Už se vyjadřuješ jako Jane!" Křikla jsem na něj pohoršeně a dál na něj koukala s otevřenou pusou. Toby se zasmál a najednou... ležel na zemi.

V uších mi zvonila ta ohlušující rána, jenž se ozvala. Vše to bylo jak z nějakého blbého filmu se zpomalenými záběry. Toby ležel na zemi a držel se za břicho, z kterého se mu řinula krev. Kolem nás projelo černé auto s černými skly a s pískáním brzd zahnulo a ztratilo se mi za budovou. Ale to bylo stejně jedno. To auto jsem znala. I tu zrzavou hlavu za volantem.

Nahned jsem přiklekla k Tobymu a začala mu na ránu tlačit, aby to tolik nekrvácelo.

„Ježiši Toby." Zhrozeně jsem vyjekla a hleděla na to množství krve.

„To bolí." Zakřehotal.

„Já vím, vydrž, zavolám sanitku." Starostlivě jsem hleděla na jeho tričko, které se na můj vkus až moc rychle nasakovalo jeho krví. Upatlanou rukou jsem sáhla do zadní kapsy a vyndala telefon. Naťukala jsem číslo na sanitku a po displeji rozmazávala krev. Operátor to zvedl takřka ihned.

„Postřelili mi kamaráda!" Vyhrkla jsem. Můj hlas byl plný paniky i paní na druhé straně hovoru to poznala a snažila se mě uklidnit a vytáhnout ze mě potřebné informace. Snažila jsem se co nejvíc spolupracovat, ale sužoval mě takový strach. Vytvářel mi tlak na hrudi a dělal dojem, že moje plíce nepoberou dost kyslíku.

Toby byl postřelen a já věděla, že za to můžu já. To auto patřilo Felixovým kumpánům. Byl to jasný vzkaz, že není spokojen s mou splátkou, kterou jsem mu poslala. Mohlo mě napadnout, že to bude mít ještě dohru, Felix se totiž strašně nerad zdává věcí, které považuje za své. Měla jsem Huga s jeho nabídkou poslat někam a vyřešit to po svém. Tak jako vždy.

Toby mě chytil za ruku. Pohlédla jsem mu do hnědých očích, který měl zalitý slzami.

„Můžeš říct naším, že je mám...že je mám rád?" požádal mě. Začali mě štípat oči. Popotáhla jsem.

„Řekneš jim to sám, neumřeš jasný? Slyšíš?" Upozornila jsem ho a sama se zaposlouchala do zvuku sirén, jenž houkali z dálky. „Už jede sanitka. Za chvíli se o tebe postarají a budeš zase v pohodě." Toby se na mě mírně usmál. Byl to takový ten smířlivý úsměv.

„Člověk pozná, kdy už to na něj jde." Zašeptal.

„Tobiasi! Takhle nemluv! Ty neumřeš! Je ti to jasný?" Křičela jsem na něj a on se jen dál mírně usmíval a po tvářích mu stékala jedna smutná slza za druhou. Ani jsem nepostřehla, že sanitka zaparkovala. Nevěděla bych o tom, dokud by mě od Tobyho neodtrhli silné paže záchranáře.