Řízeni adrenalinem

34.

Mia

„Sorry sestřičko, ale už jsem slíbil klukům pomoc u Jackova dědečka. Musíš si poradit sama." Ušklíbl se na mě jízlivě. Slovo sestřičko poválel na jazyku, jak nějakou pachuť a ironicky jej vyplivl. Úsměv jsem mu vrátila bez okolků.

„Já se tě o nic přece neprosila, tak se neomlouvej princátko." Provokativně jsem na něj mrkla. Na povel Colea se všichni kluci zvedli a vydali se ven. John mi ještě věnoval pohled, ale nevěděla jsem, co mi jím chtěl říct.

„Tu máš klíče." Laxně mi podal malý svazek, který při tom pohybu zacinkal. „Zamkni, až budeš odcházet." Nevěnoval mi ani jeden pohled a odešel za kluky ven. Jeho nálada se zhoupla o tři sta šedesát stupňů. Náladovějšího chlapa jsem v životě neviděla. Možná byl v přechodu. Pokrčila jsem nad tou myšlenkou rameny.

Neotálela jsem a vydala se zpátky za Penny a Mikem, abych si zabalila své věci a přestěhovala je do Hugovi vili. Nespěchala jsem. Nebylo kam se hnát.

Cítila jsem se jak spráskaný pes. V hlavě jsem si stále přehrávala Hugovi podmínky, kterými se od teď musím řídit, abych neskončila v děcáku. Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, měl stejné podmínky jako několik pěstounů před ním, až na to, že on mi vyhrožoval zakázáním závodů, pokud to bude na štíru. Ostatní o závodech nevěděli.

Sledovala jsem známou ulici, známé čtvrti a věděla jsem, že dost možná se v téhle čtvrti města procházím naposledy. Už teď jsem živě viděla, jak Penny má slova a těžkej dopis, co tížil mě v kapse, zlomí její chmurné srdíčko. Byla mi matkou víc než ta moje vlastní, i když byla povětšinu času v lihu a já si někde trajdala. A co teprve Mikelův smutný pohled prázdných očí.

S těžkým oddychnutím jsem otevřela vrzavé vchodové dveře, který každý měsíc musel Mike lepit, protože už nějaký pátek nesplňovali funkci vchodových dveří.

„Miku? Penny?" Zavolala jsem do malého domku. Bez čekání na nějakou odpověď jsem se vydala za zvukem hrající televize. Oba dva hleděli na šumějící obrazovku a podávali si u toho láhev tý nejlevnější vodky, kterou se dá koupit v místím obchodě. „Volala jsem na vás." Vytkla jsem jim a vypnula stejně rozladěnou televizi s nekvalitním obrazem. Prakticky se divím, že ta televize je ještě schopná fungovat. Je stará minimálně patnáct let a vzhledem ke každodennímu technologickému pokroku, který postupuje společností, je to vážně udivující.

„A stalo se něco?" Nadzvedl Mike obočí a přihnul si z poloprázdné láhve nekomentující nijak to, že jsem mu vypla detektivku, nebo co to vlastně dávali.

„Stalo." Přitakala jsem a ani se nesnažila zamaskovat pochmurný tón.

„Hm?" Zabručela Penny ve znamení toho, že mě vnímá, i když svůj skelný pohled upírala do prázdna.

„Pamatujete si na ten dopis od sociálky?" Zeptala jsem se pro jistotu a byla překvapená, když mi na o souhlasně přitakali. „Byla jsem vám odebrána z péče." Řekla jsem přiškrceným hlasem. Poprvé za život mi to to prohlášení mým pěstounům trhalo srdce. „Tady to máte písemně, musíte to podepsat a zaslat zpátky." Podala jsem Mikelovi bílou obálku označkovanou adresou a razítkem úřadu. Mike jí otevřel se zachmuřelým výrazem. Očima přelétl řádky, na který mě už dávno před tím upozorňoval Hugo. Věděla jsem přesně co v něm je napsaný a to jsem ho ani nečetla.

„Budu za vámi chodit." Slíbila jsem. „Jeden pán, co má docela velký vliv, si mě bere k sobě." Sdělila jsem jim a sledovala, jak si mlčky předali dopis. Penny ho ne zrovna nadšeně četla a z úst jí němě plynuli nadávky.