Řízeni adrenalinem

32.

Mia

„Penny? Přišel nějaký dopis ze sociálky?" Ptala jsem se a hledala po kuchyni jakoukoliv obálku z úřadu, ale mezi obaly z donáškové služby nic nebylo. Byla jsem paranoidní. Od včerejšího večera kdy jsem mluvila s Hugem a on mi řekl tu super novinu, jsem nemyslela na nic jiného. V hloubi duše jsem stále doufala, že to byla lež, ale můj vnitřní hlásek mi říkal, že takový chlap, jako je Hugo Dalton, nemá zapotřebí se uchylovat ke lžím. Hlavně k čemu by mu to bylo?

„Ne Malá, proč se ptáš?" Houkla na mě z obýváku. Hlas měla zhrublí alkoholem a už dávno postrádal půvab ženy, jenž jím zvesela mluvila.

„Ale jo, v pondělí něco přišlo." Ozval se Mika.

„A kde to je?" Nervózně jsem rozházela odpadky na něčem, co dřív sloužilo jako jídelní stůl. Bože kdy naposled se tu uklízelo?

„Asi v koupelně." Zamumlal. Zaraženě jsem otřepala hlavou a vklouzla do koupelny. Plísně se plazili mezi dlaždičkami ve spárách a celá místnost byla zatuchlá nedostatečným větráním. Světlo problikávalo a připomínalo to celé scénu z hororu. Bílá obálka ležela zvlhlá na kraji vany. Nahned jsem po ní skočila. Roztrhla jsem jí a vytáhla změklí dopis. Očima jsem těkala po řádcích jak zběsilá.

Hugo měl pravdu, čekala nás návštěva sociálky za účelem přehodnocení mého pobytu. Takové dopisy obdrželi tři z předchozích pěstounů. Dalo by se říct, že to byli hlavně ti, co si mě do péče vzali hlavně kvůli příspěvkům na péči. Ti ostatní, u který jsem byla, takový dopis psali úřadům sami.

Bylo to jasné. Vtrhla jsem do obýváků, kde se zase utápěli v lihu mí pěstouni.

„Vy jste ten dopis nečetli." Konstatovala jsem fakt, který mi byl jasný už jen z toho, že jsem byla první, kdo obálku otevřel.

„Ne ještě ne, do teď jsi nebyla doma." Řekl nepřítomně Mike. Vztek mi koloval v žilách. Měla jsem chuť do něčeho praštit.

„Chtějí mě od vás odebrat." Oznámila jsem to, co jsem už třikrát zažila. Nijak nereagovali. „Je to už druhé upozornění na návštěvu, kterou jste nepotvrdili." Vytkla jsem jim.

„Mio, tyhle dopisy přece hlídáš ty." Připomněla mi Penny a popotáhla z cigarety.

„Nebyla jsem tu, měli jste mi to zavolat, že dorazili."

„Uklidni se Malá, není důvod se vztekat." Klidnil mě Mike.

„Chtějí mě od vás odebrat." Upozornila jsem ho.

„Nemají k tomu důvod." Odbyl mě ledabyle. Vůbec nevěděl, která bije. Vůbec jim mé vyšilování nepřipadalo důležité.

„Už to dávno rozhodli, tenhle dopis," mávla jsem jim bílým papírem před obličejem. „Nechodí jen tak. To není normální návštěva. Jdou sem na udání a přijdou..." Zamžourala jsem do papíru a hledala datum naplánované návštěvy. „...dneska ve dvě." Cítila jsem, jak mi odchází krev z obličeje.

Není tu uklizeno, Mike a Penny jsou totálně na šrot a už je dávno po dvanácté, i kdybych vydrhla celý dům, do dvou bych to nestihla. Musela jsem přemýšlet. Musela jsem něco vymyslet. A muselo to být hned.

„Přijdu snad v čas." Řekla jsem, i když jsem pochybovala, že mě vůbec vnímali. Oblíkla jsem si koženou bundu, která mi přes ortézu od Petera nešla zapnout a vyběhla ven. Terina byla u Marka a já se musela teda dopravit po svých.

Běžela jsem ulicemi zasypanými odpadky. Vyhýbala jsem se výkalům místních psů a koček a čerstvým zvratkům, co pomalu zasychávali. Modlila jsem se, abych to stihla.