Řízeni adrenalinem

31.

Cole

Zvedal jsem činku, zatím co vedle mě dělal John sedy lehy.

„Jsi nervózní z víkendu?" Zeptal se mě, když jsem byl moc dlouho zticha. Byla pravda, že nabývající závody mě nenechávali v klidu a čím blíž byli, tím víc jsem to pociťoval. A přesto jsem se těšil jako blázen. Měli jsme odjet už ve středu. Ve čtvrtek začínali první tréninky a v sobotu se konal samotný závod. Už teď jsem si pomalu balil věci sebou.

„Asi tak jako ty." Odbyl jsem ho.

„Co jsi dneska tak zamlklí?" Vyzvídal. John byl z naší skupiny asi nejvnímavější. Vždy se dokázal do někoho v cítit a nejhůř nesl nějaké trápení. Už od mala byl moc empatický. Někdy jsme si z něho s klukama kvůli tomu dobírali, ale nikdy neodsuzovali. Byl to holt náš cíťa.

„Táta se rozhodl adoptovat Miu a neřekl mi o tom." Vyklopil jsem ze sebe to, co mi leží v žaludku už třetí den.

„Tak jak o tom víš, když ti o tom neřekl?" Zakoulel jsem očima nad jeho otázkou, která byla zcela zbytečná. Bylo mu jasné, jak jsem to zjistil.

„Jo dobře, poslouchal jsem na schodech, když se o tom bavili v kuchyni." Přiznal jsem neochotně a snažil se pod Johnovým vyčítavým pohledem necítit stud. Nesnáším jeho smysl pro spravedlivost.

„Že se nestydíš." Nesouhlasně mlasknul a při tom mu cukali koutky v potlačovaným úsměvu. „A co tě na tom štve?" Položil jsem činku vedle sebe na podlahu a zhluboka si povzdechl.

„Chtěl jsem jí ošukat, ne jí mít za ségru." Nad slovem ségra jsem prsty naznačil uvozovky. John se mému frustrovanému výrazu zasmál.

„A já si myslel, že se nesnášíte." Pochechtával se dál.

„Taky že jo." Přitakal jsem. „A taky mě i možná trochu štve, že se mě otec nejdřív nezeptal. Nechtěl vědět můj názor." Zamumlal jsem podrážděně.

„Tak to je ten správný pravý důvod." Prohlásil už chápavě. „Já si říkal, že Mia bude jen výmluva." Vědoucně se sám pro sebe usmál.

„Výmluva není, to s ní mě taky štve." Hned jsem mu do těch jeho úvah skočil. „Je pravda, že jsem čekal, že za mnou táta přijde a promluvíme si. Furt říká, jak mu záleží na mém názoru, na mém štěstí, že chce pro mě jen to nejlepší. Sakra já mám jednou převzít všechny jeho firmy a on se mi nesvěří ani s tímto, co se mě vlastně dost týká?" Hudroval jsem ukřivděně dál a znova šáhl po čince.

„Tak by sis s ním měl asi promluvit chlape." Navrhnul.

„Jasně, až se dozví tu novinu tak to si semnou určitě bude chtít promluvit." Řekl jsem, ale spíš sám pro sebe.

„Cos proved?" Podezíravě mě sjel pohledem.

„Já nic, ale napsala Tiffany." Přiznal jsem a sklopil zrak. Na jednu stranu jsem to někomu říct potřeboval a na druhou jsem věděl, co si asi tak vyslechnu.

„Tiffany? Ona se už vrátila z Londýna?" Překvapeně zamrkal a ustál v pohybu.

„A chce se sejít." Dodal jsem, aniž bych odpověděl na jeho otázku.

„Tak paní modelka se vrátila a ona se chce sejít jo? O co jí jde?" Zamračil se podezíravě. John ani kluci neměli mou ex zrovna v lásce a tak jsem jeho výraz přešel.

„Nevím, chce si jen popovídat." Mykl jsem rameny.

„Tiffany? To myslíš vážně? Kámo tomu nevěř." Vstal do stoje a poplácal mě po rameni. „Roztáhne ti nohy a než se v ní vůbec stihneš ohřát, vezme zase roha." Prorokoval.

„To by nemusel být tak blbej nápad. Stejně nic vážného nehledám. A v posteli nám to vždy fungovalo." Zamyslel jsem se nad tím a přišlo mi to jako docela fajn nápad. Tyffany stejně vždy byla lepší v posteli, než v životě takže by mi asi nevadilo si s ní nezávazně užít a pak jí zase nechat jít.

„Ty jsi vážně vůl, jestli hodláš vyšukat Miu z hlavy pomocí Tyffany." Víc mi říkat nemusel, věděl jsem moc dobře, co si o mém nápadu myslí a upřímně, mě to bylo jedno.