Řízeni adrenalinem

13.

Cole

„Usla." Řekl po chvilce, co jí výskal ve vlasech. „S ní už dneska nic nebude. Odvezu jí domů." Přešel jsem k němu a tu copatou Cácoru vzal do náruče. Měl jsem špatný pocit z toho, že jsem na něj řval.

„Promiň, vypadalo to jako..." Začal jsem se omlouvat.

„Cole, pamatuj si jednu věc. Já a drogy nejdeme dohromady a možná právě kvůli mé paličatosti ta holka tady vždy skončí jen opilá a utancovaná. Bohužel někdy i s migrénou." Ublíženost v jeho hlase nešla přeslechnout. Nedalo se to popřít, můj výlev se ho dotknul. A však se mi nemohl divit. Neznám ho a on nezná mě ani kluky. A nějakým prapodivným způsobem je ta copatá Cácora pro Tobiase důležitá. Ať se to někomu líbí nebo ne, cítím kvůli tomu za ní zodpovědnost a tuplem, když je nezletilá.

Pohlédl jsem do její spící tváře. Najednou nevypadala tak drze a nebezpečně, spíš ohroženě. Tiskla se ve spánku tak usilovně k mé hrudi, aby si co nejvíc zachovala teplo a já si na malý moment představil, že tak ke mně tiskne, protože se u mě cítí bezpečně.

Tváře měla zrůžovělé a nos, co mi zabořila do prohlubně na krku, měla úplně studený. Obočí krabatila k sobě podle intenzity ruchu. Asi vážně měla migrénu.

„Pomůžu ti." Řekl jsem nahned, když se Mark natahoval, že si jí z mé náruče převezme.

„My to dneska asi taky zabalíme, ta Joeova buchta dneska stejně nepřišla." Zvedl se ze své provizorní židle John.

„Nejspíš jí minulí týden dostatečně vystrašil." Usoudil Jack a s výsměchem poplácal jmenovaného po rameni. Brunet na něj zavrčel a jeho ruku podrážděně setřásl.

„Musím naložit ještě motorku." Zamumlal Mark tak tiše, jako by nechtěl, aby ho někdo slyšel.

„Pomůžu ti." Nabídl se ochotně John, který ho moc dobře stejně jako já slyšel, protože jsme k němu stáli nejblíž.

„Vezmu Miu do auta." Oznámil jsem a s těma dvěma zbývajícíma pacholkama jsem se vydal k autu. Mia se mi v náruči lehce zavrtěla a přimkla se ke mně snad ještě víc než před tím. Zafoukal větřík a do nosu mě uhodila sladká vůně jejího šamponu. Voněla po vanilce a nějaké květinové vůni.

„Jacku odemkni." Zasyčel jsem tiše, abych nevzbudil Cácorku. Vypadala tak křehce.

„Jak?"

„Že by klíčema?" Kdybych měl prázdné ruce, nad jeho hloupou otázkou bych si poklepal na čelo.

„Neříkej. Zapoměls, že tohle je tvoje auto a klíče máš ty?" Uražený Joe jen protáčel oči a se založenýma rukama se svým špinavým zadkem opíral o mou kapotu.

„Jsou v kapse, vyndej je." Hlavou jsem pokývl k pravé kapse kalhot.

„Nebudu ti sahat do kapsy, nejsem teplej." Zašklebil se znechuceně.

„Já chci, abys mi sáhl do kapsy a vyndal klíče od auta a ne abys mi rozepl poklopec a začal honit! Tak si tu nehraj na dámičku a dělej!" Rozčiloval jsem se potichu.

„Kouřit ti ho taky nebudu." Zamračil se a tvrdohlavě odmítal spolupracovat.

„Tak ty Joe." Natočil jsem se kapsou ke svému druhému kamarádovi, když se Jack stále k ničemu neměl.

„Taky nejsem teplej, sorry brácho." Zvedl ruce a ukázal mi dlaně v omluvném gestu. Frustrovaně jsem zavrčel.

„Ne kouřit! Vyndat klíče! To fakt máte takový problém mi sáhnout do kapsy, jen protože jste hetero?!" Vztekal jsem se. Malá Cácorka nejspíš musel ucítit můj neklid, protože zakňučela a sevřela v pěsti pevně mé tričko. „Ššš." Zašeptal jsem jí blízko ucha. Kluci dusili svůj posměch. Jack pronesl něco ve smyslu, abych se nerozčiloval, že by se mi mohlo srazit mlíko. Měl jen fakt velkou huť mu jednu ubalit.

„Já teplej sem a nedělá mi problém sáhnout ti do kapsy." Řekl odhodlaně Mark, který se tu s Johnem za zády z ničeho nic objevil a vyndal mi z kapsy klíče a auto odemkl dálkovým ovládáním. Mlčky jsem na něj zíral stejně, jak kluci které přešel smích.

„Mia pořád říká, že to jde na mě poznat už z dálky, tak co zíráte?" Zazubil se a otevřel dveře spolujezdce.

„Když ti dám její adresu, odvezeš jí domů? Já pojedu na motorce." Pokývl hlavou směrem k mašině stojící vedle mé káry. Přišla mi nějaká povědomá.

„To je..." Poukázal na ní s otevřenou pusou, kterou na prázdno zavíral a zase otvíral Jack.

„Taky jsem tomu nevěřil." Přitakal John užívající si roli zasvěceného.

„To je vážně motorka Tajemného Berryho!" Vypískl náš kamarád jak třináctiletá holka na koncertě Justina Biebera. Měl jsem nehoráznou chuť od něj couvnout a předstírat že ho neznám.

„Jo ale buď zticha, musím jí hodit trochu do pucu." Zasyčel na něj káravě a otočil se ke mně. Nic neříkal a jen vyčkával. Cuknul jsem sebou, když mi došlo, že stále čeká na mou odpověď ohledně jeho prosby.

„Jasně že jí odvezu, žádný problém." Mark se uchechtl.

„Ten možná nastane, až jí budeš budit." Byl jsem si stoprocentně jistý, že má pravdu. Tahle drzá dračice moc nadšená nebude, na to bych mohl vzít jed.