Řízeni adrenalinem

52.

Cole

Chystal jsem se zaklepat na tátovo dveře od pracovny s tím, že mu řeknu, že jsem se rozhodl jezdit automobilové závody v Evropě. Zastavili mě, ale hlasy zpoza dveří.

„Hodláš mě zase krmit tím, že ses tam šla projít? Jestli jo, tak nás těch lží rovnou ušetři a jdi." Otcův hlas byl nekompromisní. Evidentně byl pořád naštvaný.

„Ne, nepřišla jsem sem lhát." Zněla zkroušeně.

„Tak proč jsi tam byla."

„Hugo potřebuju jet zítřejší závody. Je to fakt nutný." Naléhala.

„Podmínky znáš." Odbil jí.

„Hugo, bude lepší, když se v tom nikdo šťourat nebude." Snažila se ho přesvědčit. Zněla až zoufale.

„Je mi líto Mio." Úplně živě jsem viděl, jak otec nenuceně pokrčil rameny. „Mohu ti pomoct, když mi řekneš co se děje." Naléhal na ní. Chvíli bylo takové ticho, že jsem se bál, aby neslyšeli můj dech.

„Nechci do toho nikoho zatahovat.... Je to problém, který si vyřeším sama, jen teď se to trochu zvrtlo, když jsem si zlomila nohu. Můj otec se zadlužil u Felixe, to je..."

„Já vím kdo to je." Ujistil jí.

„Je to strašně moc peněz, nevím jak, ale podařilo se mi s ním domluvit na splátkovém kalendáři, ale tuhle splátku jsem nezvládla. Většinou to splácím výhrami ze závodů." Vysvětlila. Vždy mě zajímalo, kam dává tolik peněz a co s nimi asi tak dělá.

„Kolik to je?"

„Dost. Potřebuji jet ty závody Hugo. Musím mu to splatit, nebo to bude chtít splatit jinak." V Miině hlase šlo slyšet zoufalství a možná i strach? Nevěděl jsem, kdo to ten Felix je, ale jestli se ho Mia bála, tak asi nebyl zrovna dobrý člověk.

„Zalíbila ses mu." Nebyla to otázka. Bylo ticho. Vše říkající ticho. „Takže s tebe chce udělat svou konkubínu." Otec si povzdechl. „Dám ti ty peníze, ty mu to všechno zaplatíš, jasný? Z mý dcery nebude děvka."

Dál jsem to neposlouchal a vrátil se mírně podrážděný do svého pokoje. Můj otec bere Miu jako svou dceru. To se mi snad zdá!

Lehl jsem si do postele a házel si s míčem. Nevím, jak dlouho jsem byl ztracený ve svých myšlenkách. Přeslechl jsem dokonce otevření dveří. Všiml jsem si jí teprve, když usedla vedle mě na postel.

„Měla bys Petera požádat, aby ti tu nohu znova zasádroval." Promluvil jsem jako první, když jen mlčky seděla.

„Potřebuji jet jedny závody." Takže bude raději trpět. „Přišla jsem na další hodinu." Furt to říkala tak nejistě.

„Co bys chtěla dělat?" Zeptal jsem se.

„To ty máš udělaný ten harmonogram, s kterým ses tak moc pyšnil."

„Být to na mě, dneska si dáme pauzu." Přiznal jsem a vůbec se nesnažil o milý tón.

„Nemáš dneska náladu." Konstatovala vědoucně.

„Ne to nemám." Odsekl jsem. Mia přikývla. „Řekni mi jedno." Vyzval jsem jí a nazvedl se na loktech, abych jí viděl do očí. Měla tak krásné oči. Velké. Hnědé. A když je svítilo sluníčko, zdáli se být až zlaté.

„A co?"

„Tohle co tu děláme, děláš kvůli své budoucnosti?" Povytáhl jsem na ní obočí a čekal na její odpověď.

„No jo?" Odpověděla lehce zaraženě nechápajíc, kam tím směřuji.

„Proto jsi chtěla vědět, co se mužům líbí?" Ptal jsem se dál.

„Myslela jsem si, že bych to měla vědět." Přiznala.

„Abys mohla platit svým tělem dluhy?" Hned co jsem to vypustil z pusy, mi na tváři přistála facka. Mia se mračila a probodávala mě pohledem.

„Jak...Tys nás poslouchal?! Nikdo ti nikdy neřekl, že za dveřmi se nemá poslouchat?" Zabodla mi prst do hrudi.

„Jdi si postěžovat tatínkovi." Ušklíbl jsem se.

„Tak o to ti jde. Ty žárlíš, že mě tvůj otec nazval svou dcerou! To ti vadí! Protože co já si budu dělat ze svým tělem, ti je úplně ukradené!" Svalil jsem jí pod sebe a propletl si s ní prsty.

„Víš, co mi vadí? Že můj otec nazývá holku, co chci, svou dcerou." Zavrčel jsem.

„Chceš mě?" Zeptala se zcela vážně.

„A ty si myslíš, že tohle mám jen tak pro zábavu?" Řekl jsem ostře a lehce se proti ní zhoupl v bocích, aby cítila co semnou dělá. Díval jsem se jí do očí. Čekal jsem, kdy v nich uvidím zas tu paniku. Jemně jsem jí pohladil po vnitřní straně zápěstí. „Bojíš se?" Zeptal jsem se a snažil se zklidnit svůj vztek, co ve mně koloval už od chvíle, co jsem slyšel, jejich rozhovor a s její přítomností jen vygradoval.

„Nevím?" Její odpověď zněla jako otázka, jako by chtěla, aby o jejích pocitech rozhodl někdo jiný.

„Fajn." Pokývl jsem hlavou. Přiblížil jsem své rty k jejím, že jsme se téměř dotkali. „Políbím tě." Upozornil jsem jí.

„Fajn." Přitiskl jsem své rty k jejím a začal jí jemně líbat. Oprava, snažil jsem se jí jemně líbat, ale dlouho mi to nevydrželo. Potřeboval jsem ze sebe vybít frustraci, kterou mi tahle holka furt přiváděla.

Jednou rukou jsem jí chytil za bok a palcem na něm kreslil malá kolečka. Polibek mi oplácela. Chvilku to bylo neomalené, ale pak se do toho ponořila. Svými rty jsem sjel na její krk. Na její hebkou kůži po které jsem přejel zuby a pak slíbal každý kousíček znovu.

Její ruce se mi zapletli do vlasů a já tak těma svýma mohl putovat po jejím těle. Mie ze rtů unikl sotva slyšitelný sten. Byl tak tichý, že jsem byl téměř přesvědčený, že se mi to jen zdálo.

Rty jsem sklouzl do véčkového výstřihu jejího šedého trička. Nehodlal jsem jí ho sundávat, nebyl jsem si jist, že by to zvládla. Zato Mia moje tričko chtěla skoro roztrhat. Pomohl jsem jí a přetáhnul si ho přes hlavu. Až s fascinovaným výrazem ten pohyb sledovala a pak si mě za krk přitáhla do polibku. Odhodlal jsem se a jednou rukou jí zajel pod její tričko, ale jen na pomezí jejího břicha, dál jsem to nehodlal riskovat.

Cítil jsem se jako zelenáč, když šlo o její fobii. Nechtěl jsem, aby si připadala, že na ní tlačím. Jednou rukou jsem sjel na prso a sevřel ho v dlani. Mia mi zavzdechla do úst a já tak mohl náš polibek prohloubit. Započali jsme válku jazyků. Byla sladká. Myslel jsem si, že zešílím. V kalhotách jsem měl snad ještě těsněji, než do posud.

Mia se proti mně zhoupla v bocích a já věděl, že to je můj strop. Přerušil jsem náš polibek a dal od ní ruce pryč tak rychle, jako bych se popálil o její hladkou horkou kůži. Zavřel jsem oči a opřel si čelo o to její.

„Co se děje? Proč si přestal?" Zmateně se ptala, ale rukama mi i nadále přejížděla po ramenou.

„Zvládla si to." Usmál jsem se na ní hrdě a přešel tak její otázky.

„Zvládla?" Udiveně se zeptala a pak se rozesmála. „Zvládla." Políbil jsem jí na špičku nosu a převalil se na bok vedle ní. Přitáhl jsem si jí do objetí. Bylo to poprvé, kdy jsem Miu viděl se žulit.