Řízeni adrenalinem

4.

Mia

Nechápu cosi ten blbec myslí. Mračila jsem se na něj celou dobu, co pil svoje nealko a doufala, že se jím zalkne. Potom udusí a nakonec...

„Máme míč?" Zeptala jsem se po hodné chvíli bezcenného tlachání a netrpělivě jsem vyskočila z deky na nohy. Posbírala jsem dopité půllitry, které jsem slíbila, že vrátím zpátky na bar.

„Jasně že jo, Cole ho měl vzít." Zazubil se Tobias a já zakoulela očima nad zmíněním. Pán dokonalí. Vezme míč. Oslní holky úsměvy s dolíčky. No snad nebude umět hrát i perfektně basket. To by byla tragédie, co by se s ním asi nedala vydržet. Už teď z něj přímo vyzařovalo velké ego a z těch jeho keců co z něj padali? I arogance.

„Jo je v autě." Přikývl blonďák. Vydala jsem se na bar a slyšela jsem, jak za mnou Jane ještě křičí, že mám sebou pohnout. Divila jsem se, že zrovna ona je tak nadšená z basketu, ale nejspíš za to může to, jak je Jack s klukama zapálený pro věc a Jane žere každý jeho slovo. Nedivila bych se, kdyby si ho odvezla domů. Nebo on jí.

„Tak vám to vracím, jak jsem slíbila." Usmála jsem se na malého a dost stydlivého barmana. Nejspíš si tu jen přivydělával ve volných chvílích. Řekla bych to už jen z toho, že po mě nechtěl občanku, a ani na věk se mě nezeptal.

„Jo děkuji, a budete chtít... budete chtít ještě něco?" Vykoktal ze sebe nervózně. Musela jsem se na něj usmát. Byl roztomilí. Hlavně když mu oči sjeli lehce do mého výstřihu a on s rudými tvářemi uhnul pohledem. Kolik mu asi tak bylo?

„To je zatím dobrý, děkuji."

Vrátila jsem se právě v čas, kdy se všichni akorát balili, abychom se mohli přesunout na hřiště. Z parkoviště si to k nám s nemistrovaným úsměvem s míčem v ruce mířil ten blbec.

„Jo vůbec jak dopadl pokec s říďou? Potom ses zdejchla, držel jsem ti místo na obědě." Vytkl mi Tobias. Na jeho otázku jsem jen mávla rukou. Nejraději bych to vůbec nerozebírala, ale i holky zvědavě čekali, co odpovím. Divila jsem se, že je to ještě bavilo. U ředitele jsem byla už tolikrát a oni stejně vždy chtěli vědět, co se dělo. Blázni.

„Klasika, nic nového a pak jsem musela do práce." Shrnula jsem to bez špetky zaujetí pro věc. Dny kdy jsem se ještě klepala strachy, když jsem musela na kobereček k ředitelovi, jsou už dávno pryč.

„Kde makáš?" Zajímal se kudrnatý blondýn, mám pocit, že mu ostatní říkali Joe. Měl zelené oči, na které muselo letět spousta holek a on ani nevypadal jako člověk, co by je odmítal.

„V kavárně poblíž naší školy." Prozradila jsem mu. Sice jsem pochybovala, že ví, kde sídlí naše střední, ale dál se mi to stejně rozebírat ani nechtělo.

Na hřišti jsme se po dlouhých hádkách konečně rozdělili do dvou týmů po čtyřech. Byla jsem v týmu s Pipper, Jackem a Tobiasem. Pipper byla jakýsi náš slabý článek, ale jejich byla zase Jane, takže se to dalo považovat za vyrovnané. Pipper sice neuměla běžet a driblovat zároveň, ale Jane pro změnu nevychytávala přihrávky, takže se málo kdy k tomu driblinku dostala.

S klukama jsme do sebe různě ryli a smáli se tomu jak malý děti. Upřímně jsem si to užívala, už dlouho jsem neměla takový relax. Jo jasně, chodila jsem skoro každý den běhat, ale basket je prostě basket.

„Jo!" Zařvala jsem, když mnou hozený míč proletěl sítí koše a přičetl našemu týmu další body.

„Vyhlašuji pauzu na pití!" Křičel z druhé strany hřiště John. Všichni jsme se do jednoho svalili na lavičku pod stromem a ujali se láhví s vodou, které jsme si po cestě sem koupili.

„Bože to je tak složitý!" Stěžovala si Jane. Nasadila ton úplně nechápavé blondýny, i když byla pravá bruneta. To dělala vždy, když měla na dosah nějakou kořist a čekala, jestli se chytne.

„Na basketu vlastně nic tak složitého není." Spustil jak všeználek Cole a dál se do vysvětlování pravidel, které podle mě říkal úplně zbytečně. Jane totiž vypadala, že spíš hypnotizuje jeho břišáky nežli slova. Vlastně vypadala jako vždy. Nadrženě. Úplně jsem viděla, jak se jí v hlavě rodí představa dnešní noci s tímhle blbečkem.

Na mým mobilu se objevila příchozí zpráva a on jí oznámil tichou vibrací. Nahned jsem po něm sáhla a na půl ucha poslouchala blonďákovo vysvětlování získávání bodů.

Esemeska obsahovala spoustu znaků a interpunkčních znamének. Sem tam se objevilo nějaké číslo a celá zpráva byla zakončená emoji ve tvary bankovek s křidélky.

Podívala jsem se na hodiny a věděla jsem, že můj čas tady vypršel. Teď začínala úplně jiná hra.

Na správu jsem odpověděla několika znaky a zakončila slovem OK. Už se nedalo couvnout. Cítila jsem vzrušující brnění po celém těle. Byla jsem jak na trní a šíleně se těšila.