Řízeni adrenalinem

18.

Cole

„Do prdele." Zaklel Mark se strachem vepsaným ve tváři. Zrak měl upřený na tajemném jezdci, který porážel dnešního vyzyvatele na plné čáře. Berry jel na můj v kus příliš rychle vzhledem k terénu, který se s každým závodem různě poupravoval, jak nám minule Mark vysvětloval.

„Co je?" Houkl na něj Jack, než si přihnul z piva.

„Terina nebrzdí." Jeho těžké polknutí jsme slyšeli všichni i přes hluk.

„Kdo je Terina?" Zeptal se opatrně Joe. Všichni jsme cítili ve vzduchu průšvih.

„Berryho motorka, ukazuje mi to už od polední zatáčky." Bál se. Mark se už minule nepřímo zmínil, že Berryho zná. Už to bylo zřejmé z toho, že se stará o jeho motorku, ale podle toho jak byl vynervovaný a jaký strach se mu zrcadlil z očí, mu na Tajemném jezdci záleželo víc, než přiznal.

„Nebrzdí?" V Johnovi jako by se rozsvítila červená kontrolka. I na jeho obličeji se objevovala obava smíchaná se vzpomínkami. Nejspíš jsem věděl, na co myslí. Do dnes si živě pamatuji, jak mu selhali brzdy. Měl hnusnou bouračku. Starostlivě udělal krok blíž k dráze.

Berry projel cílovou čárou jako vítěz a bez zastavení jel stále stejnou rychlostí z tratě na cestu k lesu. Mark vypadal, že se za ním snad sám rozeběhne. Dav jásal nad vítězstvím a zmateně se otáčeli za mizejícím se jezdcem.

„Nasedat do auta! Jedem!" Zavelel jsem. Nemusel jsem s nikým dohadovat. Během vteřiny jsme jeli lesem, kam odjel Berry, a následovali jsme stopy motorky vepsané do terénu. Jeli jsme čím dál tím hlouběji do lesa.

„Nevíš, kam sem mohl jet?" Zeptal jsem se Marka, který nerovně podupával nohou o podlahu. Jel jsem tak rychle, jek jen jsem na úzké cestě mohl.

„To nemám páru, ale za chvíli tímhle směrem bychom měli vyjet na mýtině. Bože já jsem takový kretén, měl jsem tu motorku před startem ještě jednou zkontrolovat!" Nadával si. John mu stiskl rameno, aby ho uklidnil.

Mark měl pravdu, za chvíli jsme vyjeli na mýtině rozprostřené kolem malého rybníka a kousek od samotné vody na kdysi písečné plážičce ležela postava. V té tmě nebyla ani vidět. Po motorce však nebyli ani památky.

Zastavil jsem blízko a ještě než jsem vypnul motor, Mark vyskočil z auta a hnal se k bezvládnému Berrymu. Ležel na břiše s helmou opřenou čelem do písku. Mark se těsně předním zastavil a zaváhal.

„Do prdele." Zaklel a přiklekl k němu. Doposud neudělal ani jeden pohyb, který by nasvědčoval tomu, že tu jízdu přežil.

„Žije?" Vyhrkl Jack hned, co jsme se k nim jak velká voda přiřítili. Mark se opatrně dotkl jeho ramene a něžně s ním zatřásl. Ozvalo se tiché zakňučení a pak Berry pohnul rukou nepatrně ke své helmě.

„Nehrab vůbec na mě." Ozvalo se ochraptěle a to mu se Mark začal hlasitě smát, až mu z očí vytryskli slzy. Byli to slzy úlevy. Na tom chlapíkovi muselo Markovi asi hodně záležet.

„Bože, já se tak bál, že je po tobě." Vysoukal ze sebe mezi smíchem.

„Nefungovali mi...au...brzdy." Snažil se přetočit na bok.

„Hej vůbec se nehýbej." Přiklekl jsem si k nim a zastavil Berryho v pohybu. Nevěděli jsme co má všechno za zranění. Mohl mít i něco s páteří.

„Co ten tu dělá?" Vyštěkl a sykl bolestí. Ten hlas mi byl nějak povědomí. Nezněl tak hluboce, jak bych u muže v motorkářské helmě očekával. Že by ještě nezmutoval? Kolik mu tím pádem mohlo být?

„Nepruď a spíš mi řekni, jak jsi na tom." Sáhnul po sponě na helmě, ale Berry ho zarazil. „Neblbni." Nesouhlasně mlaskl a helmu mu opatrně sejmul.

„Mio?" John vyvalil oči a Joe se nestačil divit. V motorkářském a s krví na tváři, jenž jí stékala s rány na čele, před námi ležela pobledlá Mia.

„Kam si tu motorku zaparkovala?" Zajímal se Jack. A vůbec nedal na sobě znát překvapení z identity Tajemného Berryho.

„Skočím pro lékárničku." Vyhrkl Joe a vydal se k mému miláčkovi potácivým krokem. Ten měl dost.

„Do vody." Špitla a bolestně přivřela oči. Těžko říct jestli jí boleli víc její rány, nebo utopení motorky. Jack se po jejích slovech vydal k rybníku a zkoumal černou hladinu odrážející hvězdy.

„Musí do nemocnice." Rozhodl John. Souhlasil jsem. Byla schoulená v klubíčku a při každým nádech bolestě zkřivila obočí.

„Zapomeň...au...tam mě nedostaneš." Zaprotestovala a snažila se vzdorovitě vstát. Zase jsem jí přidržel na místě. Hodila po mě naštvaný pohled, který jsem se rozhodl ignorovat.

„Do nemocnice nemůže." Postavil se na její stranu Mark.

„Fajn takže Peter." Rozhodl jsem a odpustil si otázky, s tím proč by nemohla. Nebyl jsem debil. Bylo mi jasné, proč do nemocnice nemohla.

„Takže Peter." Spráskl rezignovaně John ruce. Nebyl nadšený. Sám si musel ještě živě pamatovat, jako moc byl zmasakrovaný on a jak dlouhou měl rekonvalescenci.

„Kdo je Peter?" Namáhavě polkla a přivřela na chvilku oči.

„Doktor." Prozradil jsem.

„Coleuv dědeček." Vložil se do toho Joe nesoucí krabičku a usmíval se u toho jak měsíček na hnoji. Byl opilý jak hovado, ale dokud zvládl stát na nohou, tak vše bylo ještě v pohodě. Nechtěl bych odtud táhnout dalšího člověka.

Joeova odpověď se jí samozřejmě nelíbila. Přitlačil jsem jí a zase udržel na místě, když se znova pokusila se zvednout.

„K žádnému tvému dědovi nejdu! A musíš na mě furt hmatat? Au! A nech mě laskavě vstát!" Rozčilovala se, až mě ten její hlas začal iritovat. Chytit jí po krkem a lehce přidusit by to chtělo. Ale při mé smůle by si stěžovala furt. Ale přísahám, že jestli mi bude kecat i do toho jak jí mám, či nemám škrtit, tak za sebe už vážně neručím.

„Uklidni se." Zakoulel jsem otráveně očima. Neměl jsem náladu na její nespokojenost.

„Přestaň mi říkat, co mám dělat!" Rozkřikla se a bolestně se chytila za žebra. Vůbec se mi to nelíbilo. Jak asi mohla být polámáná?

„Konec hrdinství Cácorko, odnesu tě do auta a odvezu k doktorovi." Rozhodl jsem a Mark mi souhlasně přitakal.

„Počkej, neměli bychom jí ošetřit vnější rány, aby nám třeba po cestě nevykrvácela?" John se strachoval snad ještě víc než Mark. V ruce se mu klepala lékárnička, co vytrhl z Joeových rukou po tom, co sebou plácnul do písku vedle nás a dál se pitomě culil.

„Jo dáme jí něco na to čelo. Krvácíš ještě někde?" Zeptal se jí Mark a začal spolu s Johnem hledat nějaký materiál v lékárničce.

„Tak tu motorku jsem v tý tmě fakt nenašel. Bůh ví, kam zahučela." Vrátil se s prázdnou Jack.

„Jo krvácí mi srdce! Moje motorka je v prdeli a...au!" Sykla a znovu se chytila boku.

„Vidíš, to máš z toho, že ten svůj držkopád nebereš vážně!" Káral jí její kamarád.

„Jaký držkopád?! Nebrzdila, chápeš to! Au...moje...au...Terina nebrzdila!" Nadávala a skuhrala při tom. Zvedala se do sedu, a když jsem jí v tom chtěl dnes už po několikáté zabránit, ohnala se po mě a pleskla mě přes ruku.

„Mio, přísahám, že včera byla ještě v pořádku."