Řízeni adrenalinem

57.

Byl celý promáčený. Oblečení se na něj lepilo a ještě z něho stékala voda. Očima jsem po něm přejížděla, zdali neuvidím nějaký zranění. Za mými zády stál Peter a nemusela jsem se ani otáčet, abych viděla jeho nesouhlasný pohled. Cole byl bledý a lehce se třásl. Přešla jsem k němu a vrazila mu facku. Nejspíš byla dost silná, jeho hlava sebou totiž trhl tím směrem.

„Ta sedla." Zamumlal Peter uznale spíš pro sebe.

„Musíš ze sebe svléknout to mokré oblečení, než nastydneš." Řekla jsem a vydala se do patra. Nechala jsem je tam samotné. Vešla jsem do Coleova pokoje a otevřela jeho šatní skříň. Vytáhla jsem z ní to nejteplejší oblečení, které vlastnil.

Věděla jsem, že nějakou dobu mi stojí za zády a propaluje mi do nich díru svým safírovým pohledem. Cítila jsem ho. Celou dobu jsem se přemáhala, abych se na něj neohlédla.

„Řekla bych ti, aby sis dal horkou sprchu, ale nejde elektřina, takže asi bojler nenaskočí." Vůbec jsem se nesnažila zastínit svůj odměřený hlas. Když jsem se k němu nakonec otočila čelem, byl furt v tom mokrém oblečení, za sebou nechával cestičku v podobě malých loužiček.

„Proč jsi pořád v tom?" Odložila jsem oblečení na jeho postel a ze židle vzala ručník, který měl přes ní přehozený. Zatínal zuby, vsadila bych se, že kdyby to nedělal, klepali by se mu tak moc, že by jimi mohl cvakat jízdenky ve vlaku.

Přešla jsem k němu a začala z něj stahovat jeho koženou bundu. Tričko pod ní měl úplně durch. „Co blbneš?" Zeptala jsem se jej a pohlédla mu do očí. Jeho pohled byl stejně chladný jako jeho pokožka. Sáhla jsem po lemu jeho trička a chtěla mu jej přetáhnout přes hlavu, ale zarazil mě. Jeho studená dlaň zachytila mou. „Cole," špitla jsem jako prosbu.

„Co to děláš?" Zachraptěl. Nelíbilo se mi to. Musel se ihned usušit, než to ještě odskáče se zápalem plic. Blbec jeden.

„Svlíkám tě." Sdělila jsem mu a odstrčila jeho ruku, která mi zabraňovala v pokračování. Nebránil se.

„Snad nejsi pořád nadržená." Ušklíbl se jízlivě a vysloužil si mé zamračení.

„Co bys udělal, kdybych řekla, že jo?" Zamračil se.

„Ojel bych tě." Řekl pevným hlasem, až se mi z toho skroutili prsty na nohou.

„Třeba by tě to i zahřálo." Utrousila jsem a s jeho pomocí mu přetáhla tričko přes hlavu. Ručníkem jsem mu začala sušit vlasy. „Takový idiot jsi." Peskovala jsem ho při tom. „Snad ses někde vyboural blbečku." Mlčel a poslouchal mé lamentování, ne že by mu něco jiného zbývalo. „Kam jsi vůbec jel?"

„Nikam daleko. Na dálnici mi to chcíplo a zpátky jsem musel pěšky." Zachraptěl a foukal si do dlaní teplí vzduch.

„Do prdele, byl jsi pět hodin někde v tahu!" Křikla jsem na něj. Chytil mě za ruku a jemně mi palcem přejel po jejím hřbetu. Stále je měl zmrzlé. Zahleděla jsem se mu do očí. „Tím si to nevyžehlíš." Řekla jsem mu zcela vážně.

„A tímhle?" Zeptal se a nahned ke mně přitiskl svý rty a začal mě dravě líbat. Vkládala jsem do toho polibku svou frustraci a strach, jenž mě po celou dobu, co tu nebyl, zužoval. Po chvíli, i když jsem nechtěla, jsem se od něj odtrhla. Zmateně na mě hleděl.

„Musíme tě svléknout." Pobaveně na mě povytáhl obočí. „Třeseš se. Oblékneš si suché oblečení a půjdeš si sednout dolů ke krbu. Uvařím ti čaj." Rozhodla jsem se a hodila mu přes rameno ručník. Natáhla jsem se pro své odložené berle a mířila si to do kuchyně, za sebou jsem ještě slyšela, jak křičí, že žádný čaj nechce, ale to měl hošánek blbý. Ten čaj vypije, i kdyby byl nejhnusnější na planetě a páchl hůř než tchoř. Na to dohlédnu.

Peter mu do obýváku přinesl i peřinu, když mi Cole usnul s hlavou v klíně. I po vypití horkého čaje a nějakých lécích, co mu dal hned jeho děda, se stále třásl. Hladila jsem ho ve vlasech a hleděla do ohně, do kterého pravidelně Peter přikládal. Větve stromů pleskali o okenní tabule, až jsem měla strach, aby je nerozbili. S Hugem se kvůli signálu nedalo nijak spojit, ale s velkou pravděpodobností byl v kanceláři a vyřizoval nějaký maily nebo tak něco. Přeci, je to workoholik. Starost mi dělal spíš jeho syn.

„Mám pocit, že má horečku." Špitla jsem směrem k Peterovi.

„Ani bych se nedivil, ale ty léky by měli pomoct, dej tomu čas." Mrknul na mě. Odevzdaně jsem si povzdechla a dál toho blonďáka výskala ve vlasech. Ztrápeně jsem se dívala na jeho poklidnou tvář.

„Neměli jsme se hádat." Zamumlala jsem spíše pro sebe.

„V každém vztahu se někdy stane, že se dva pohádají." Řekl hlasem prožitých mnohých zkušeností. Zvedla jsem k němu nahned hlavu.

„My nemáme vztah." Hned jsem mu to začala vyvracet.

„Máš spoustu druhů vztahu Mio. A sama si časem uvědomíš, že to jaký určitý vztahy to budou, určují právě ty hádky." Mile se na mě usmál a vrátil svůj pohled zpět do knihy. Teď si jí už s poklidem mohl vychutnat. Mě však v hlavě vrtala jeho slova a nedávala mi klid. Zasáhli mě víc, než jsem si myslela.