Řízeni adrenalinem

43.

Mia

Byla jsem hrozně unavená, viděla jsem rozmazaně a chvílí mi trvalo, než jsem zaostřila. Zprvu jsem nevěděla, kde jsem, a pak jsem si vzpomněla na trénink, kopec, listí a hlínu, ten prokletej strom a šílenou bolest.

Pootočila jsem hlavu a viděla jsem v křesílkách dva sedící muže. Jeden kopií toho druhého a oba dva spali. Seděli tu celou dobu, co jsem spala? Věděla jsem, že jsou tu. Byli tu, než mě odvezli na sál, ale nějak jsem nepředpokládala, že tu zůstanou, i když se probudím. Ale oni tu byli. Žádný jiný z mých předchozích pěstounů by tu nezůstal. Ani Mike s Penny. A to vím zcela jistě, i když jsem v jejich péči nikdy v nemocnici nezůstala. Jediný kdo se kdy o mě staral a byl by ochotný spát na nepohodlných nemocničních křesílkách, by byl nejspíš můj bratr a teď ...oni. Oni oba.

Chtěla jsem se posadit a napít se. V puse jsem měla vyprahlo, až to bolelo. Sykla jsem bolestí a chytila se za břicho. Ten sykaví zvuk probudil Colea. Nechtěla jsem je vzbudit a hlavně ne jeho.

„Brý ráno." Broukla jsem tiše, abych nezbudila i Huga, který se zavrtěl na křesílku a dál spokojeně odychoval.

„Jsi v pohodě?" Zeptal se nakřáplým hlasem od spánku.

„Jo, jen jsem se chtěla napít." Bez dalších slov mi podal skleničku a zvednul mi hlavu, aby mi pomohl. Unaveně a přesto vděčně jsem se na něj usmála. Špitla jsem tiché díky, když mě přikryl peřinou.

„Potřebuješ něco?" Optal se snad starostlivě? Blbost.

„Chci jít pryč." Přiznala jsem.

„V jednu ráno tě teprve přivezli ze sálu, pochybuji, že tě pustí po vizitě domů."

„To jste tu čekali celou dobu?" Zeptala jsem se a pokývla lehce bradou na spícího Huga.

„Dědu jsme poslali po desáté domů, už si chtěl zařizovat lůžko na spaní." Zakoulel nad ním pobaveně očima.

„Nemuseli jste."

„Chtěli jsme, prej seš rodina, tak pro to." Pokrčil rameny na znak, že mu to je lhostejný, ale já věděla, že není. Byla to jen jeho přetvářka, kterou se snažil nosit.

„Kde je vůbec tvoje máma?" Zeptala jsem se na něco, co mi už dlouho vrtalo hlavou. Viděla jsem v jeho očích, jak mě chce s touhle otázkou někam poslat a proto jsem hned zareagovala, na můj vkus až moc rychle. „Dlužíš mi to...za minule" Připomněla jsem mu náš poslední rozhovor, kdy jsem se mu svěřila ze svým největším tajemstvím. Odevzdaně si povzdechnul i on si toho byl vědom.

„Odešla." Shrnul to do jednoho slova.

„Zemřela?" Sevřela jsem přikrývku v dlani a raději se ani neodvážila podívat se mu do očí.

„Ne... je to nejlepší herečka, kterou jsem kdy viděl, příležitostní modelka která i ve svém věku je pořád označována za sexbombu. Není akce, na které by nebyla, není kontinent, který nenavštívila. Je uznávaná a v hledáčku chlapů. Stvořená pro Broadway, ale bohužel už není stvořená na to být mámou. Už je podruhé rozvedená a třikrát do roka sem přijede. Na den, dva. Někdy sama, někdy ne." Pokrčil ledabyle rameny.

„Jaký máte spolu vztah?" Vyzvídala jsem dál, dokud byl ochotný mluvit. Ještě nikdy jsme snad spolu normálně nemluvili.

„Kupodivu lepší než jsem očekával. Myslím, že kdyby nebyla tak nestála, tak nám to asi nefunguje. Je dost panovačná a horká hlava. Ráda se plete do věcí do čeho jí nic není. Takhle nám do ničeho nekecá a vše je v pohodě. A jinak tu pořád je. Co tvoje máma?" Hned otázku otočil. Věděla jsem, že se mi to doptávání vymstí.

„Je ti jasný, že když ti to řeknu, budeš pak muset říct zase ty něco mě?" Ujišťovala jsem se, že chápe tuto hru.

„Je mi to jasný." Přikývl. Zhluboka jsem se nadechla.

„Odešla." Použila jsem jeho odpověď, co mi dal.

„Zemřela?" Kdybych neměla už zavřené oči, protočila bych je na něj.

„Ne, moje matka je mýtus." Vysvětlila jsem mu.

„Čarodějnice?" Nadhodil a já se pobaveně uchechtla.

„Můj fotr tvrdil, že byla šlapka, Dante zarytě vždy mlčel. Otci se nedalo věřit a Dante byl moc výbušný na to, než aby odpověděl. Takže víc než to, že je živá nevím." Napodobila jsem jeho gesto a pokrčila jsem rameny, až peřina zašustila.

„Mrzí tě to?" Zeptal se zcela vážně, a já přemýšlela, kdy jsem s Colem někdy mluvila vážně. Naše dosavadní konverzace se vždy točili kolem různých narážek na toho druhého a spoustou dohadů. Snad nikdy jsme nevedli takový rozhovor. Nikdy jsme si v něčem tak nerozuměli jako v tom to. V tomhle ohledu jsme totiž byli stejní. Oba dva nás opustila matka.

„Mrzí mě spousta věcí. Třeba ta zlomená noha, LSD nebo ....no to je fuk, jde o to, že mě to to nemrzí. Byla to její chyba ne moje. Lituji svých chyb né cizích."