Řízeni adrenalinem

56.

Mia

Vyzvedla bych si u Marka Terinu a šla svůj vztek vybít na splašené jízdě v ulicích města, nebo bych sjela na dálnici a tam svou lásku pořádně protáhla, ale bránila mi v tom sádra na noze. Na noze, která mě bolela jako čert. Moje horká hlava zas něco nedomyslela, když jsem ze svého vlastního pokoje vypálila jak uragán a nechala v něm Colea a své berle. Do kuchyně jsem tak musela doskákat po jedné noze. Třískala jsem s nádobím, když jsem se snažila vyndat všechny věci na to, abych si mohla udělat snídani. Venku stejně pršelo dost na to, abych se mohla prohánět na motorce.

Povzdychla jsem si a promnula si čelo. Chtěla jsem toho tolik? Mohli jsme mít krásné ráno, ale ten blbec to všechno zkazil. Dobře... zkazili jsme to oba, ale v životě mě to nikdo neuslyší říct nahlas.

„Snaž se, ať nám tu zůstane nějaký porcelán i v celku, ze střepů se špatně jí." Utrousil za mými zády jeho chladným a odměřeným hlasem. Otočila jsem se na něj. Mračil se. Na sobě měl svou koženou bundu a celý byl oblečený v černém. Vypadal jako samotný bůh nasranosti osobně.

„Kam jdeš?" Zeptala jsem se ho a zalítla pohledem k oknu. Venku to vypadalo na boží dopuštění. Nebylo rozumné vůbec vycházet z domu, na tož někam jet.

„Jedu se projet." Obeznámil mě a ne zrovna dvakrát nadšeně a sáhl po helmě.

„Ses zbláznil, že jedeš na motorce?!" Vyštěkla jsem na něj skoro nepříčetně. Jen nad tou představou se mi cosi v hrudi sevřelo.

„Co se staráš?" Vrátili jsme se zpět k arogantnímu Coleovi, který si myslí, že je bůh. Bravo to chce potlesk.

„Starám, protože se venku schyluje k bouřce!" Argumentovala jsem. Podíval se z okna s teatrálním zaujetím.

„Myslíš těch pár kapiček?" Posměšně se uchechtl.

„Chováš se jako debil. Venku to na motorku fakt není." Trvala jsem dál na svém a umanutě si založila ruce na hrudi.

„Já že se chovám jak debil? Posloucháš někdy sebe, co z tebe padá za sračky?" Štěknul. Kdybych nebyla zvyklá na to, že po mě furt někdo křičí, asi bych se teď roztřásla strachy jako čivava.

„Jestli já neposlouchám sebe, tak ty mě taky neposloucháš, když se ti tu snažím vysvětlit, že venku je to na motorku v tom dešti nebezpečné." Už jsme zase na sebe křičeli.

„Radši budu jezdit v tom dešti, než být tady s uřvanou fůrií." Vykulila jsem na něj oči a než jsem na to stihla nějak zareagovat, práskl vchodovými dveřmi a byl pryč.

Byl pryč hodinu.

Dvě hodiny.

Po třech hodinách jsem zavolala Markovi, abych zjistila, jestli zda ním nejel do dílny, kde s klukama tráví prakticky nejvíce času. V tý posraný dílně nebyl ani Mark, podle všeho měl někde s někým schůzku. Přesněji řečeno říkal, že se chystá se nechat od jednoho fešného borce naložit, až se mu budou protáčet panenky. No coment. Stejně to byli jen silácké řečičky a on se znova chystat o pokus políbit Johna.

Volala jsem i Jackovi a snažila se u něj nenápadně sondovat a skončilo to spíš tím, že jsem deset minut sarkasticky reagovala na jeho chlípné řeči. Oči se mi během toho hovoru protáčeli už samovolně. Jedno se mu muselo ale nechat, alespoň mě na chvíli rozptýlil.

Strávila jsem další hodinu nervózního poposedávání na židli v kuchyni a čekání, než se ten idiot ukáže. Venku panovala bouře a já se s každým udeřením blesku obávala čím dál tím víc. Pomalu jsem si i nehty začala okusovat. V životě jsem se tolik o nikoho nebála, a že sem zažila spoustu momentů, v kterých by se dal člověk na modlení.

Dokola jsem se mu snažila dovolat, ale hovor vždy spadnul do hlasové schránky. Nepřišlo mi to vůbec vtipné. Kdybych neměla zasádrovanou nohu, nejspíš bych nervózně pochodovala před vchodovými dveřmi jak stíhačka, jenž čeká na svého starého, až se přitáhne z hospody. Takhle jsem jen mohla zběsile klepat prsty do dřevěné desky jídelního stolu.

Snídani jsem vzdala v okamžiku, když poprvé vypadla elektřina. Teď tu už sedím půl hodiny po tmě. Přes kapky deště nešlo vidět z okna ani k plotu. Nebylo to ani tak daleko, možná tak pět až sedm metrů. On na tý motorce nemohl vidět snad ani metr dopředu. Blbec jeden.

Málem jsem vyskočila dva metry do vzduchu, když jsem slyšela otevření vchodových dveří. Jak nejrychleji jsem mohla, slezla jsem ze židle a doskákala k nim. Moje nadšení povadlo ještě dřív, než jsem si ho mohla vůbec uvědomit. Peter ze sebe sundával promočený kabát a třepal s deštníkem, než ho rozložil, aby mohl uschnout. V tom lijáku, jenž se předvádí za okny, byl ten deštník prakticky zbytečnost.

„Takový slejvák je tam, buď ráda, že jsi vevnitř. Venku je to jedna velká pohroma. Kanály nestíhají, takže se prakticky brodíš." Shlédl na své promáčené nohavice a pobaveně se ušklíbl. „Půjdu se usušit, co jsi tak skleslá?" Podívala jsem se do jeho zelených očích.

„Cole odjel na motorce a ještě se nevrátil." Na staré tváři se objevilo ještě víc vrásek, než na ní normálně pobývá, když se Peter starostlivě zamračil. I jemu muselo být jasné, že to není dobrý.

„Kam jel?" Bezbranně jsem pokrčila rameny.

„Nevím, my jsme se pohádali a on pak odjel. Volala jsem Markovi i Jackovi jestli nejel někam k nim, mě telefon nebere." Peter na hned sáhnul do kapsy a vyndal svůj telefon a přiložil si ho k uchu. „To je zbytečný, kvůli tý bouřce přestali fungovat operátoři. Už dvě hodiny to je hluchý." I přes to si Peter vyslechl mechanický hlas, který ho musel zklamat, že s jeho milým se nedá aktuálně spojit.

„On se vrátí." Konejšivě se na mě usmál a přesto starostlivě těknul pohledem k oknu.

„Už je pryč čtyři hodiny." Peter si ztěžka povzdychl a pak tiše zamumlal, že se musí převléknout a zmizel v patře.

Další hodinu jsem strávila s Peterem v obýváku u krbu, který rozdělal, aby se zahřál. Topení totiž taky nefungovalo. On si četl knihu a snažil se tvářit klidně, zato mě předstírat klid vůbec nešlo. Co minutu jsem střelila pohledem k hodinám na stěně a knihu, jenž mi Peter půjčil jsem sotva otevřela.

Bouře venku furt vytrvávala a vůbec nešlo posoudit, zdali slábla či sílila. Když vchodové dveře vrzli za ten den po druhé, modlila jsem se, aby to byl on. Vyskočila jsem ihned na nohy a spolkla u toho bolestný zasyčení. Sáhla jsem po berlích, jenž mi Peter laskavě přinesl z pokoje a doskákala jsem na nich do chodby.