Řízeni adrenalinem

60.

Cole

Frustrovaně jsem si povzdychl a sešel dolů do kuchyně. Vytáhl jsem věci na palačinky a začal dělat snídani.

Měla pravdu.

Žárlil jsem. A to ze dvou prostých důvodů. Věděl jsem, že jí Tobias chce a ten druhý byl, že s ním chtěla trávit svůj volný čas. Semnou zatím chtěla jen spát. Nemaloval jsem si to, jako že spolu začneme s Miou chodit. Tak naivní jsem nebyl. Možná jsem jen doufal, že ta přitažlivost mezi námi bude fungovat i trochu jinak. Já na ní mohl myslet celý den a ona po mě sotva jen vdychne, když nejsem hned vedle ní. Když jsme s klukama venku a ona se k nám přidá, je tak odměřená. Není to ta usměvavá Mia, co se na mě culí, když zasypávám její holí hrudník polibky. Chová se jinak. Já tedy taky.

Jsem chlap a ne plačka. Nebudu fňukat, když mě ta malá Cácora nechce. Svět se z toho nepřestane točit, a kdybych chtěl, mohl bych mít tucty jiných holek, ale nechci. Nějak jsem si myslel, že ta má posedlost Miou skončí po tom, co si ho v ní smočím, ale jako by se z ní stala má droga. A i ona vypadá, že je závislá, protože si každý večer chodí pro svou dávku.

Drobné ruce se mi obtočili kolem pasu. Cítil jsem, jak se ke mně natiskla. Voněla po vanilce. Byla čerstvě vykoupaná a její mokrý vlasy mě studěli na holích zádech.

„Neomlouvám se, jen se nechci hádat." Zamumlala mi do kůže. Její dech mě zalechtal, že jsem se musel pousmát.

„Trochu to zní jako omluva." Cítil jsem, jak lehce pokrčila rameny, než řekla: „No a co že to tak zní. Nemyslím si, že jsem něco provedla. Jen se s tebou nechci hádat." Vysvětlila. Přejel jsem jí po rukou, které měla spojené na mým břiše. Oproti mým byli tak maličké, ale můj pták v nich vypadá vždy tak... dost nebo tu budu mít zas menší problém. Už teď se mi stavěl do pozoru a to mi stačilo cítit Miina prsa natisknutá na mých zádech.

„Taky se nechci hádat." Přiznal jsem a otočil se k ní čelem. „A možná jsem trochu žárlil." Připustil jsem, i když nerad. Mia se vítězně zakřenila, radostně třikrát vystřelila pěstí do vzduchu a vy hrkla: „Já to věděla vole!" Zasmál jsem se nad jejím dětským projevem radosti.

„Jak dospělé." Zamumlal jsem jí do vlasů, kam jsem jí vtiskl polibek.

„Neser sem teď dospělost, když jsem měla pravdu." Začal jsem se smát na celou místnost nad jejím vážným prohlášením. „Nedělám si prdel." Varovala mě a udeřila mě pěstí do ramene. Pohladil jsem jí po zádech. „Víš, že nemusíš žárlit, že jo?" Řekla už vážnějším tónem po chvíli, co jsme stáli jen tak tiše v objetí.

„Nemusím?" Zeptal jsem se na oko vážně a odměřeně zároveň. Zvedla hlavu a opřela si bradu o můj hrudník. Hleděli jsme si do očí. Měla tak nádherné oči.

„Ne, Tobias je kámoš. Vím, že spolu nechodíme a ani nijak nedáváme veřejně najevo, že spolu něco máme. Možná ti to vadí, ale já to prostě nějak...nevím. Chápeš?" S očekáváním na mě hleděla.

„Nejde o to, jestli to víš, nebo ne, ale jde o to, jestli to tak chceš." Řekl jsem tiše a prohraboval jí vlasy.

„Co když nevím, co chci?" Zeptala se tiše.

„Tak počkám, dokud si to neujasníš." Nabídl jsem jí.

„Víš, jediné co vím o vztahu je, že nezáleží jen na jednom, ale na obou. Co chceš ty?" Pohladil jsem jí po tváři. Chtěl bych jí toho tolik říct, jen kdybych se nebál, že mi uteče. A já věděl, že by utekla.

„Abych nemusel čekat dlouho." Mia chápavě pokývla hlavou. „Dáš si palačinky k snídani?" Zeptal jsem se jí a políbil jí na nos. Najednou se rozzářila jak sluníčku a dychtivě přikyvovala.