Řízeni adrenalinem

36.

Cole

Její oči byli rozšířené jako oči vyplašené laně. Odrážel se v nich děs. Její hrudník se prudce zvedal s každým jejím nádech a já pochyboval, že tenhle stav jí způsobilo vzrušení.

„Je to dobrý." Špitl jsem konejšivě a zkusil se jí dotknout. Jen co jsem zvednul svou ruku, pevně sevřela víčka k sobě a skrčila se. Mark měl pravdu. Tu holku vážně někdo musel bít, když se tak lekla. „Ššš, Mio klid, já ti nechci ublížit. To jsem já Cole." Přistihl jsem se, jak výrazně artikuluju a nahned jsem si začal připadat jak idiot. Měl jsem se sebrat a odejít. Neměl jsem se jí vůbec zabývat. Je to jen malá holka. Malá vystrašená holka...

„Já nechci." Špitla. Měl jsem pocit, že ty slova nepatří mě.

„Pojď, seš unavená, musíš si jít odpočinout." Mluvil jsem na ní jako by byla mentálně postižená. Na mou obranu jsem nevěděl, co mám dělat. Ještě nikdy se mi holka psychicky nesložila pomalu k nohám, když jsem jí líbal. Některé mi k nohám sice padaly ale ne třesoucí se strachy.

Obezřetně jsem jí uchopil za loket, a když se nebránila, nasměroval jsem jí k posteli. Nechala se vést jako loutka. Hadrová panenka s prázdnýma hnědýma očima. Zrovna v tenhle okamžik bych dal nevím co, aby pronesla něco jízlivého, nějakou urážku. Cokoliv. Jen abych věděl, že jsem jí nerozbil. Měl jsem na ní vztek, ale rozbít jsem ji vážně nechtěl.

Odhrnul jsem přikrývku a Miu usadil na matraci. Zul jsem jí boty a pomohl jí si lehnout. Oči měla prázdné, už ne plné strachu jako předtím, ale dočista prázdné. Viděl jsem ten pohled i přes tmu kolem nás. Opatrně jsem přes ní přetáhl přikrývku a s nejistým pohledem na ní pohlédl.

„Budeš v pořádku?" Špitl jsem a měl nutkání jí odhrnout pramen vlasů, co jí spadl do čela. Neudělal jsem to. Netušil jsem, jak by na to v tomhle stavu reagovala.

„Promiň." Špitla a zavřela oči. Chvilku jsem jí pozoroval, a když jsem si byl jistý, že spí, zvedl jsem se z podřepu, ve kterým jsem seděl u ní a vydal se po slepu ke dveřím.

„Do prdele!" Zanadával jsem tiše, když jsem se přerazil o Miinu tašku, kterou jsem tak halabala odhodil předtím na zem. Co nejtišeji jsem za sebou zavřel dveře a pak se s úlevou o ně opřel. Ztěžka jsem si povzdechl a zavřel na chvíli oči.

„Slyšel jsem, že se Tiffany vrátila." Prolomil ticho chodby hlas mého otce.

„Vrátila no a?" Pokrčil jsem rameny a odrazil se ode dveří, o které jsem se opíral.

„Byla tady." Neptal se, konstatoval. Můj otec z osmdesáti procent vždy věděl o tom, co se děje v jeho domě, takže mě to ani nepřekvapilo.

„Stavila se." Připustil jsem nenuceně.

„To je fajn." pokrčil rameny. Otec nikdy proti Tiffany neřekl ani jedno slovo křivé a bohužel většinou ani to kladné. Oficiálně jsem mu Tiffani nikdy nepředstavil, ale věděl o ní. A věděl, že to bylo vážnější než kdy před tím. Stejně tak jsem já věděl, že si nejspíš o ní myslí to stejné co kluci.

„Jsme jen kamarádi." Dodal jsem, když jsem kolem něho procházel.

„O tom nepochybuji." sarkazmus v jeho hlase byl trpký.

„Proč jsi mi neřekl o tom, že chceš Miu adoptovat?" Vyrukoval jsem na něj a zastavil ho tak v odchodu.

„Musíme se k tomu zase vracet?" Zaúpěl a otočil se ke mně.

„Ani jsme o tom nezačali mluvit." Připomněl jsem mu a založil si umanutě ruce na prsa. Nehodlal jsem odejít, dokud si nepromluvíme. V hlavě mi to leželo už několik dní.

„Cole, jsou věci, o kterých se ti nemusím zpovídat." Snažil se mě utnout.

„Aha. Takže by měl Jack pravdu?" Zmateně stáhl své husté obočí k sobě.

„V čem by měl mít pravdu?" Nerozuměl tomu.

„V tom že s Miou něco máš, protože jinak nevím, proč bys semnou o tom mluvit nemohl."

„To ten blbec vydedukoval?" Zasmál se a promnul si čelo. „To je absurdní. S Miou nic nemám. A věř, že mě to ani nenapadlo. A proč jsem to s tebou neprobral? Copak musí mít člověk vždy nějaký důvod k tomu, proč něco dělá?" Optal se.

„No k adopci bys měl mít důvod. Pokud ses teď nerozhodl provozovat nějaký zvrácený koníček, o kterém nevím." Přimhouřil jsem na něj podezíravě oči.

„Ty jsi blb." Zachechtal se. „Potřebovala pomoc a já jí podal ruku. Minule jsi udělal to samý, když jsi jí nechal u nás spát." Trochu mi sklaplo, když to řekl nahlas. Tušil jsem, že to ví. On ví o spoustě věcech, jen je nezmiňuje.

„To bylo něco jiného." Namítl jsem.

„Když myslíš." Mykl pobaveně rameny.

„Víš, myslel jsem, že mi prostě o tom řekneš dřív, než uděláš tu nabídku jí. Jednou převezmu všechny tvé firmy. Myslel jsem si, že si věříme. Doufal jsem, že se zmíníš o něčem takovém, co zasahuje i do mého života." Zamumlal jsem.

„Nemyslel jsem si, že budeš proti. Mia je hezká." Otevřel jsem na něj nevěřícně pusu.

„To jako fakt?" Optal jsem se stále zaskočen. „Takže to že se vyspím s Tiffany, ti vadí, ale když se vyspím s Miou, tak je to v pořádku?"

„Neřekl jsem, že mi vadí, že ses vyspal s Tiffany, jen říkám, že Mia je holka, co bych chtěl mít v rodině."

„Proto sis jí adoptoval." Dodal jsem.

„Mia je přesně taková dcera, co bych si přál. Přestaň se tu vztekat jako malý kluk. Ta holka se měla vrátit do systému a já jí dal šanci na normální život. Víš, kolika pěstounama si prošla? Co to vůbec bylo za lidi? Zažila toho dost. Má taky právo na štěstí a trochu klidu. A ty se tu vztekáš kvůli tomu, že ses něco nedozvěděl mezi prvníma." Pokáral mě a já si zase připadal jako malý kluk, co rozbil sousedům okno.

„Asi máš pravdu. Promiň. Prostě mě to trochu namíchlo." Přiznal jsem. Táta mě poplácal po rameni.

„Nenech se tak rychle rozčílit Cole. Vztek by tě neměl ovládat." Předal mi jedno ze svých mouder a popřál mi dobrou noc, než zalezl k sobě do pokoje.