Řízeni adrenalinem

19.

Mia

Mark zvedl dva prsty k přísaze. Na očích mu bylo vidět, jak moc mu to bylo líto. Věděla jsem, že za to nemohl. Na Marka byl spoleh jako na nikoho jiného. Jak já ale chtěla řvát. Všechno mě bolelo, až plakat se mi chtělo, ale držela jsem se. Nebudu plakat jako malá holka. A už vůbec ne před bandou namakaných drsných kluků. Jen bych se ztrapnila.

„Vím." Hekla jsem a konečně se vyškrábala do sedu i přes Colovo nesouhlasné mračení.

„Musíš mi věřit." Dál si mlel své obhajoby, jako by mě vůbec neslyšel. Protočila bych nad ním oči, ale měla jsem pocit, že i tenhle pohyb, by se neobešel bez bolesti. Cole mi v podpoře něžně přiložil ruku na záda. Můj první reflex byl sebou cuknout ale představa té vlny bolesti, co by mnou zaručeně projela, mě uzemnila.

„Mio ty bledneš." Poznamenal na můj vkus až moc starostlivý John.

„A viděl si sebe? Spíš to vypadá, že ses na tý motorce vysekal ty a ne já!" Vyštěkla jsem podrážděně přes zaťaté zuby. Každý nádech mě bolel jako čert a každý výdech mi vháněl slzy do očí. Neměla jsem ponětí, že i takové obyčejné dýchání, může tak strašně bolet.

„Myslím, že je nejvyšší čas jet." Pro tentokrát jsem musela s Colem souhlasit. Nahlas jsem to neřekla. Jak moc jsem teď toužila po tom ulehnout do postele a vzbudit se s tím, že všechno tohle byl jen sen.

Cole mě chytil do náruče a nesl k autu. „Musíš na mě furt chmatat těma tvejma pazourama? A postav mě! Nemusíš mě nosit, zvládnu chodit i sama!" Vzpouzela jsem se v jeho náruči, ale čím víc jsem se vrtěla, tím víc to bolelo. „Au!" Hekla jsem a musela se kousnout do rtu, abych neskuhrala.

„Už se přestaň vzpouzet, kdo se na to má furt koukat? Kluci! Jedem!" Křikl a otevřel dveře spolujezdce, kam mě opatrně položil, jako bych se mu měla rozpadnout pod rukama. Dobře, opravdu jsem měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu. Vlastně jsem se divila, že jsem ještě schopná smysluplně mluvit a hádat se s ním. Vlastně bylo pozoruhodné, že ještě žiju.

„Sem se nevejdem ty ťuňťo." Smál se Joe a u toho si klepal na čelo.

„Zalez do toho auta, nebo tě vlastnoručně nacpu so kufru! To ses zrovna dneska musel spráskat jak dobytek?" Huboval ho Jack, který byl snad poprvé co ho znám, vážný.

Čtyři kluci se nacpali na zadní sedačky a Cole za volant. Natáhl se přese mě, aby mě připoutal. Na nic se mě neptal. Celkově se ke mně choval jako k malému dítěti, které ho nahněvalo.

„Seš bíla. Je ti dobře?" Optal se, když se vymotal z lesa na vozovku. Co každou minutu po mě hodil starostlivý pohled. Za zády se nám zrovna dohadoval Jack s Joem, který byl totálně na šrot. O čem se tam hádali, jsem raději nevnímala, měla jsem aktuálně svých starostí dost, jako třeba udržet obsah mého žaludku na původním místě.

„Ne, asi budu zvracet." Přiznala jsem se a snažila se zhluboka dýchat. Střelil po mě ostrým pohledem.

„Ne v mém autě!" Pohrozil mi s tónem, který říkal, že to myslí smrtelně vážně.

„To vysvětli mému žaludku." Zaskuhrala jsem a pro jistotu se ho chytla.

„Vydrž, za chvíli tam jsme." Konejšil mě, zatím co se za okny míhali domy ozářeny světlem od lamp. Motala se mi hlava z toho a pobouřenému žaludku to moc nepomohlo ba naopak.

„Jak dlouho?" Špitla jsem tak po tichu, že jsem se divila, že mě vůbec slyšel.

„Chvíli," ujišťoval mě. Setrvačnost mě víc zarazila do sedačky, když sešlápl plyn blíž k podlaze.

„To je dlouho." Zaskuhrala jsem ztrápeně.

„Ne v mém autě!" Znova na mě varovně zavrčel.

„Tak zastav!" Křičela jsem a cítili, jak se mi snídaně snaží vyšplhat po krku. Raději mě poslechl a zastavil. Nejspíš se vážně bál o své koberečky.

Mark, který seděl přímo za mnou, celou dobu poslouchal náš rozhovor, a proto mohl rychle vyskočit a otevřít mi dveře. Stihla jsem se akorát odpoutat a vyklonit se ze dveří, než jsem málem pozvracela Markovi boty. Vyzvracela jsem své jediné jídlo toho dne, a přesto jsem se dál dávila. Mark mi potom pomohl se zase usadit a připoutat.

Do tří minut Cole zaparkoval před jejich domem, kterému pořád říkali dům. Já si furt trvala na tom, že to je velký jako kráva a měli by to spíš přejmenovat na vilu nebo alespoň na rezidenci. Nazývat tuto stavbu domem byla vlastně urážka. Už jen její proporce jí dělali jedinečnou a to jak si architekt pohrál s estetickými úpravy, ani nemluvě.

„Myslela jsem, že jedeme za tvým dědou princátko." Namáhavě jsem polkla a zavřela při tom oči a už je tak raději pro zatím nechala. V ústech jsem měla nechutně vyprahro až se mi jazyk lepil na patro.

„Taky že jo, bydlí tu semnou a tátou." Cítila jsem výsměch v jeho hlase. Minule jsem se ho na to přesně ptala. Parchant.

„Tak vystupujeme paní poblitá." Ovanul mě studený vítr a pak už si mě Mark bral do náruče.

„Slečna, vždycky jenom slečna!" Opravila jsem ho pedantsky a víc se k němu přitulila. Jen se uchechtl a udělal semnou pár kroků.

„Musíš mít vždy poslední slovo co?" Zabručel Cole, který si mě od Marka přebral. Nechápala jsem, proč si mě kluci takhle přehodili. Ne že by jeho náruč byla bodavá ba naopak, krásně voněla a hřála. A však jsem měla potřebu se ošít. Jako vždy.

„Marku?" Sháněla jsem se po svém příteli, ale byla jsem moc unavená na to, abych otevřela oči a podívala se po tom, kam mi zmizel. Chtěla jsem se po něm alespoň natáhnout, ale moje ruka byla nějaká těžká, takže mi s lehkým žuchnutím spadla na vypracovanou hruď toho blonďáka s modrýma očima.

„Jsem tady, neboj." Pohladil mě po rameni, a když jsemsykla, stáhl ruku jako by se dotknul plamene. Zamumlal tichou omluvu