Řízeni adrenalinem

21.

Cole

Modřiny, odřeniny a krvavé ranky. Tím vším bylo poseto její tělo. Mohla děkovat Bohu, že to dopadlo jen takhle. V té rychlosti co jela, se mohla i zabít.

Děda měl však stále skeptický výraz. Nelíbil se mi. Prohmátl jí břicho a Mia se křečovitě držela područky lehátka. Děda nespokojeně mlasknul.

„Budem muset udělat ultrazvuk." Táta mu podal potřebné věci a odšoupl mě z místa. „Ještě ti vysvlečeme kalhoty, ať se ti mohu podívat na nohy." Mia ztrápeně zakňučela. Bylo mi jí líto, muselo jí to neskutečně bolet.

Mark jí stáhl tři vrstvy kalhot, co na sobě měla. Nebylo divu, že nikdo nepoznal, že Berry je celou dobu ve skutečnosti dívka, když pod motorkářským byla nabalená jak sněhulák.

Ležela před námi jen v tmavě modrém spodním prádle a hleděla do stropu, zatímco jí děda přejížděl ultrazvukem po břiše a přes žebra.

„Tři nalomená žebra a..." Zamračil se na monitor, kde se míhali neustále černobílé skvrny. Těžko říct na co se tam přesně mračil.

„Tak co pane doktore, bude to chlapeček nebo holčička?" Snažila se odlehčit atmosféru, ale už ani jí to nešlo. Bylo na ní vidět čím dál tím víc, že jí není dobře.

„Máš vnitřní krvácení." Vydal verdikt.

„A do prdele." Vydechl Mark za nás za všechny. Mia se podíval na hodiny na stěně a pak na dědu.

„Za tři hodiny musím být v práci, tak mi na to něco dejte a já padám." Vycedila přes zaťaté zuby.

„Mio tohle není chřipka, nemůžeš to léčit paralenem. Tohle se operuje." Vysvětlil jí Mark lehce podrážděně.

„Na to nemám čas a čas jsou peníze. Takže do mě nalijte nějakej driják, ať můžu jít domů." Trvala si na svém.

„Tvůj kamarád má pravdu. Můžeš na to klidně i umřít. Tohle se musí odoperovat." Snažil se jí přesvědčit děda. Frustrovaně si povzdechla.

„Tak fajn operujte mě, stejně už tu ležím polonahá." Svolila, i když se jí to zřejmě příčilo. Nejspíš byla zvyklá, že všechno bylo po jejím.

„Musíš do nemocnice, nemám tu potřebné vybavení." Vysvětloval jí dál, zatímco se na něj mračila. Měl jsem takový dojem, že se do nemocnice odvést nenechá. Na to ta holka byla moc paličatá.

„Fajn pane doktore, něco si musíme vyjasnit. Je mi sedmnáct, jezdím ilegální závody a vyjebala jsem se na motorce ve třistakilometrové rychlosti, byl vůbec zázrak, že se mi jí podařilo nějakým způsobem zbrzdit. Mám vnitřní krvácení a nemohu do nemocnice, protože by se vyptávali, museli by zavolat pěstounům a s mým krásným trestným rejstříkem skončím v pasťáku. Penny zešílí, když ztratí další dítě a Mike se nejspíš uchlastá. Nikdo za mě nebude platit to, co se samo nezaplatí a vše bude v prdeli. Už teď se všechno sere a já se vsadím, že za těmi brzdami stojí Loko. A ten parchant se na moje místo nedostane jen kvůli přeseknutým brzdovým hadičkám. Takže mě buď tady a teď odoperujete, nebo mě necháte jít domů." Blesky jí přímo sršeli z očí, jak byla vzteklá. Děda nesouhlasně zavrtěl hlavou. Všichni si byli vědomý toho, jaká to je kravina. Mohlo se cokoliv posrat.

„Nemám tu dostatek anestezie." Zamručel. Mia nad tím mávla rukou. „Bude to hodně bolet." Upozornil jí a vlastně se jí tím spíš snažil od tohohle nápadu domácí operace odradit.

„Beru na vědomí." Přitakala tvrdohlavě.

„Mio, nechceš si to ještě rozmyslet?" Mark značně znervózněl. Uvědomoval si mnohem víc následky než lehkomyslná Mia.

„Někde jsem slyšela, že záleží na prahu bolesti, ale většinou stejně omdlíš. Takže ne Marku, nechci si to rozmýšlet." To byli její poslední slova. Došlo mi, že přes ně už nejede vlak. Byla rozhodnutá.

Děda nás vyhodil z ordinace a zůstal tam s Miou a tátou sám. Všichni jsme čekali v obýváku. Mark nervózně přecházel sem, tam a Joe krotil svůj stále zvedající se žaludek. Z ordinace se chvílí ozývalo Mii vrčení, a pokud to nebyla Mia, tak to byl hodně nasranej pitbull.

Dvě hodiny jsme čekali, jak to dopadne. Nikdo z nás si nedovolil se byť jen vzdálit ze svého místa. Markova nervozita a strach se přenášela na všechny z nás. Za další půl hodinu se dveře ordinace konečně otevřeli a z nich vyšli totálně vyčerpaní táta s dědou.

„Tak co?" Vyhrkl na hned Mark, co je spatřil a napjatě k nim o krok přiskočil. Jack který usnul se s trhnutím posadil a zmateně se rozhlížel po pokoji.

„Bylo to komplikovanější, než jsem původně očekával. Teď každopádně spí a ještě nějakou dobu bude." Informoval ho děda a znaveně si u toho promnul krk. Už to bylo dlouho, co děda operoval, přeci jen mu bylo sedmdesát.

„Ta holka má fakt tuhý kořínek. Vydržela dýl, než jsem čekal." Obdivuhodně pokývl táta hlavou.

„I já." Souhlasil s ním děda.

„Cole, budeš jí kontrolovat, já si jdu lehnout." Pověřil mě Peter a odešel. Zůstalo za ním jen šoupání jeho papučí.

„A teď si promluvíme my." Táta nesmlouvavě ukázal na gauč, na který jsme se doslova všichni vmáčkli. On nás propaloval nesouhlasným pohledem. Mark se nervózně ošil. Ještě nebyl zvyklí na tátovo kárání. „Můžete mi laskavě vy volové vysvětlit, co jste do prdele dělali na nelegálních motorkářských závodech?!" Zařval nasraně a propaloval nás u toho všechny pohledem.

„Šéfe." Oslovil ho John jako největší diplomat naší skupinky.

„Hlavně prosím tě žádné výmluvy. A laskavě mi vysvětlete, kde se u mě v domě vzal samotný Berry a od kdy to je holka?!" Musel jsem se uchechtnout. Tátův vztek byl najednou ti tam. Táta žral motorky prostě stejně jako my.