Řízeni adrenalinem

35.

Čekala jsem, až si je Felix pečlivě přepočítá. Byl opravdu důkladný a to se i ukazovalo na jeho práci. Byl to démon, který uzavíral smlouvy se zoufalými dušemi. Měl dopředu vše spočítané, věděl, kdo se mu bude hodit a kdo je pro něj spíš jen na obtíž.

„Hm, dobře," zamručel. „Už ti zbývá zaplatit jen šedesát pět tisíc plus samozřejmě úroky." Řekl laxně a vybíral si u toho špínu zpod nehtů. Úroky! Ani jsem nechtěla vědět, kolik to s úroky činí dohromady. Každým dnem skákali a navyšovali se. Byl to nekonečný kolotoč, co mě držel v šachu.

Němě jsem přikývla na srozuměnou. Šedesát tisíc budu jen splácet další rok a ty úroky co se k tomu furt přičítají. Bože to nemám šanci za svůj život splatit a ten bastard si to moc dobře uvědomoval. „Příští měsíc čekám, že toho přineseš víc a ne jen domluvenou nejnižší částku." Najednou jeho hlas nezněl tak nadšeně jako prvně. Tenhle muž byl jen samá přetvářka. Jak já ho nesnášela. „Samozřejmě kdyby to byl problém, mám tu pro tebe druhou variantu, jak z tvých beder sejmout tento dluh." Olýzl si ret a přejel mi slyzkým pohledem po těle. Měla jsem neodbytné nutkání se ošít, ale neudělala jsem to. Přesně jsem věděla, o jaké nabídce mluvil. Nebylo to poprvé, kdy mi jí dával. A dát znát, že jsem z ní znechucená? Nemusela bych odtud dnes odejít živá. Tuhle hru jsem musela hrát opatrně.

„Příště donesu víc." Slíbila jsem a modlila se, abych ten slib byla vážně schopná dodržet. Zahrávat si s tímhle chlapem se totiž opravdu nikdy nevyplácelo.

„V to doufám milá Mio, moc dobře víš, že nejsem zrovna dvakrát trpěliví člověk." Ostrý a nekompromisní hlas klouzal po mě jako břitva. Varování před tím čeho je schopný.

Gestem ruky mě vyprovodil ven z jeho království. Teprve když jsem zmizela z té proklaté uličky a ještě dál z té čtvrti, mohla jsem se zhluboka nadechnout. Pro dnešek jsem si mohla dovolit si od tohohle tématu odpočinout. Netušila jsem však jestli si to budou myslet i mé sny.

...

Přestěhování mi trvalo asi tak čtyři hodiny i s návštěvou starého známého a přesto jsem doufala, že vevnitř Hugovi vily nikdo ještě nebude. Z kapsy jsem vytáhla svazek klíčů, který mi dal před svým odchodem Cole, a potěžkala je v dlani, než jsem tam příslušný zasunula do zámku a otevřela jím těžké mahagonové dveře.

„Mio?" Ozval se odněkud z útrob domu Hugův hlas. Tiše jsem zanadávala.

„Jo já!" Křikla jsem nazpátek.

„Jsme v obýváku!" S povzdechem jsem se za nimi vydala. Na gauči ležel s podloženou hlavou Cole a na jeho vlasech bylo znát, že před chvíli vylezl ze sprchy. Peter seděl v jednom z křesel a četl si pěkně prosím noviny. Hugo na mě starostlivě hleděl z druhého gauče.

„Měl jsem o tebe strach, když mi Cole řekl, že sis šla pro věci nakonec sama." Připustil a na jeho modrých očí šlo vidět, že si nedělá prdel.

„To jste nemusel. Jen jsem si musela promluvit s Penny a Mikem." Omluvně jsem se usmála.

„Jsi nemusel," opravil mě Hugo a já mu věnovala další omluvný úsměv. Pořád jsem si nezvykla na jeho nabídku tikání. „to je všechno co sis zabalila?" Pozvedl obočí nad mou taškou, která mě z jedné strany táhla k zemi. Gravitace...

„Ne"

„Už jsem se lekl, Cole skočíš pro ten zbytek." Nakázal synovi, který se na to začal neochotně zvedat do sedu. Nebyl nadšený.

„To nemusí, to je totiž všechno co mám." Přiznala jsem a tašku spustila z ramene. S těžkým žuchnutím dopadla na Hugův koberec z Paříže. Jeho oblíbený koberec. S podobně znějící žuchnutím se skácel blonďák zpátky do sedačky. Spokojeně vydechl a zase si založil ruce pod hlavu. Proč vypadal tak dobře?

„Aha," zamrkal udiveně. „nevadí, Cole ti to vezme a odvede do pokoje. Můžeš si ho vybavit, jak ti je libo. Pokud se ti tam nebude něco líbit, nebo budeš chtít, tak to sepiš a zítra to koupíme." Němě jsem přitakala a uvnitř žasla, jak Hugovi otázka peněz opravdu nic neříká. Všichni mí pěstouni mě naučili jen jedno a to, že když něco chci, můžu o tom buď jen snít, nebo se zvednout a jít si ušpinit ruce prací a koupit si to za vlastní. Peníze mi totiž nikdy nikdo z nich jen tak nenabídnul. „Tak jo, jdi si vybalit." Usmál se a pískl na Cola, který se s otráveným zabručením zvednul a neochotně sebral mou tašku a bez sebemenšího problému si jí přehodil přes rameno, jako by nevážila ani gram.

Bez řečí jsem ho následovala do horního patra. Procházeli jsme chodbičkou, kterou zdobilo několik zavřených dveří z mahagonového dřeva. Co v nich asi bylo? Bylo jich tolik.

Cole mě odvedl do těch samých dveří jako kdysi a aniž by mi dal ve dveřích přednost, vešel první. Jakmile jsem zapadla do pokoje za ním, zabouchl dveře a přirazil mě k nim. Svou obří dlaní obepínal můj krk. Z jeho modrých očích sršeli blesky. Jeho prsty pevně svírali mé hrdlo.

„Jestli si myslíš, že z tebe bude moje malá sestřička, tak se šeredně pleteš." Zavrčel mi u obličeje. Usmála jsem se jako psychopat a nebylo se čemu divit, když mi svíral hrdlo a já se mu jen vysmívala. Byla jsem psychopat.

„To tis mě oslovil sestřičko, já bych ti bratříčku v životě neřekla." Jeho dlaň sevřela mé hrdlo ještě pevněji. Omezovala mi přísun kyslíku. Držela jsem si však stále stejný výraz.

„To je moc dobře." Zavrčel a než jsem stihla jakkoliv zareagovat přilepil své rty na mé. Tak prudce a rázně, že mi to vyrazilo dech. Sevření na mém krku povolilo a jeho dlaň se mi přisunula do vlasů, v kterých se zahákla a pevně je sevřela. Tiše jsem mu zasténala do úst. Prudkým tahem za mé vlasy mi zaklonil hlavu a přesunul své rty na můj krk. „Kdybys mi tak říkala, tohle bych dělat nemohl." Zavrčel a jazykem laskal kůži, kterou ještě před chvíli drásali jeho prsty. Srdce mi splašeně bušilo. Mou hruď zužoval ten mě dost známí pocit.

„Přestaň." Zamumlala jsem namáhavě. Dlaněmi jsem se opřela o jeho rozložitý pevný hrudník a zatlačila jsem do něj. Potřebovala jsem se nadechnout. Potřebovala jsem prostor. Potřebovala jsem kyslík.

Srdce mi tak moc bušilo, že jsem se bála, že mi vyskočí z hrudě. „Přestaň." Zopakovala jsem a znova mu zatlačila do hrudě, když nijak nereagoval a spíš se víc blížil svými polibky k mému dekoltu. Zatnula jsem ruku v pěst a udeřila ho vší silou, co jsem měla, do ramene. „Přestaň!" Štěkla jsem na něj vztekle a uvnitř se klepala strachy. Cole ke mně překvapeně zvedl pohled a ustal v tom, co dělal. „Přestaň." Zopakovala jsem znovu a semkla pevně víčka k sobě. Zprudka jsem dýchala a nemohla se uklidnit.

„Hej, klid, šššš!" Slyšela jsem jeho hlas, ale jako by byl v dálce. Když jsem ucítila na paži lehký dotek, prudce jsem sebou trhla a otevřela oči. „To jsem já, klid."