Řízeni adrenalinem

46.

Cole

S Markem jsme pracovali už druhým týdnem na opravě mého miláčka, který už nějaký pátek ležel přikrytý pod plachtou v garáži. V autech jsem nikdy oficiálně nezávodil, jen jsem tak blbnul s klukama na okruhu, ale závody jsem miloval, i když jsem se na ně chodil jen dívat. Poslední dobou mi automobilové závody začali nějak chybět. Díval jsem na ně jen ze záznamu, jelikož s tréninky a blížícími se závody jsem neměl moc času si zajít přímo na okruh. To je ten problém, když člověk miluje motorky i auta. Můj otec jezdil dřív automobilové závody, než se na něj sesypali starosti spojené s firmou. Tu lásku k autům jsem měl zřejmě po něm. Ironií pak bylo že začal vlastnit motorkářský klub.

Asi nějak podvědomě jsem měl nutkání usednout za volat a project tomuhle autíčko trochu gumy. Nejspíš mi to do hlavy nasadila ta obálka jenž mi před nedávnem přišla. Jeden z nejlepších automobilových klubů by mě chtělo za svého jezdce. Problém byl, že tenhle klub je v Evropě.

Ta obálka ale nebrala odkladu. Musel jsem se co nejdřív rozhodnout a své rozhodnutí sdělit otci. Věřil jsem, že on mě podpoří, ať se rozhodnu jakkoliv. Věděl, že mě to táhlo i k autům. Když jsem byl mladší, ptal se mě, jestli nechci změnit tým a jezdit jako automobilový závodník. Jeden čas jsem o tom i uvažoval, ale spíš jsem si svého miláčka nechával na soukromé projížďky po okruhu.

Byla tu však ještě jedna věc, kvůli které jsem lehce zaváhal. A neskutečně mě štvalo, že tou věcí pro mě byla jedna malá Cácora, co si dávala na čas s rozhodováním. V životě mě nenapadlo, že by mou nabídku kdy vzala na vědomí, ale ona o ní i přemýšlí. Přemýšlí o ní už docela dlouho. Chtěla čas. Dal jsem jí ho. Nechal jsem jí o tom přemýšlet mezitím, co jsme s klukama byli na závodech ve Španělsku. Ale moje trpělivost má taky své meze. Nabídky taky nemůžou trvat věčně. Moje nabídky alespoň netrvají věčně. Nikdy jsem nebyl moc trpělivý.

„Co se mračíš?" Vytrhl mě z myšlenek Markův hlas.

„Přemýšlím." Přiznal jsem.

„Mám hádat, nebo mi to povíš sám?" Povytáhl na mě obočí.

„Jsi zvědavej jak ženská." Zamručel jsem.

„Jsem gay a trávím hodně času s Miou, cos čekal jiného?" Rozhodl jsem se na jeho otázku, u které jsem si byl jist, že je řečnická neodpovídat.

„Už ti přišli ty součástky?" Změnil jsem místo toho téma. Nechtěl jsem se s Markem bavit o Mie. Vlastně jsem se s nikým o ní nechtěl bavit. Nechtěl jsem na ní ani myslet. Ta potvora mi však ležela v hlavě.

„Měli by podle dodavatele dorazit až koncem týdne." Řekl a zajel pod auto. Podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že je nejvyšší čas abych zvednul kotvy.

„Hele musím jet vyzvednout princezničku ze školy." Oznámil jsem mu. Mark vyjel z pod auta a se zvláštním výrazem na mě civěl. „Co je?" Nevydržel jsem jeho pohled, který mi přejížděl po celém těle.

„Snažím si vrýt každý detail do paměti. Budu všem vyprávět, jak zatraceně sexy jsi byl. Mia tě zaručeně za tu princezničku zabije." Zhodnotil a přejížděl dál po mě nestydatě pohledem.

„Nezabije, protože se to nedoví." Mrkl jsem na něj. „A přestaň s tím." Zabručel jsem na něj a pak se s ním rychle rozloučil, než jsem nasedl do auta a vyjel k Miini střední.

Čekal jsem na parkovišti stejně jako včera. Mia z počátku nebyla nadšená, že mě táta pověřil tím jí vyzvedávat a popravdě i já z toho radost neměl. Nechtěl jsem nikomu dělat panského kočího a Mia zas chtěla být sto procentně nezávislá, ale podle toho jak často jsem jí za poslední dva dny viděl zobat prášky proti bolesti si myslím, že tu malou službičku nakonec oceňuje víc, než dává navenek najevo.

Deset minut jsem bubnoval do volantu v rytmu hudby linoucí se z rádia, když přihopsala ke dveřím spolujezdce. Berle si hodila na zadní sedačky a pak usedla vedle mě dopředu.

„Čau." Pozdravila a odfoukla si neposedný pramen, co se jí uvolnil z copu a padal jí do obličeje.

„Čau." Zopakoval jsem její pozdrav jak papoušek. Bez dalších slov jsem nastartoval a vyjel směr domů. Mia bez ostychu sáhla po rádiu a zvýšila jeho hlasitost. Broukala si text spolu se zpěvákem a hleděla při tom nevnímaje z okénka. I já se celou cestu utápěl v myšlenkách.

Zaparkoval jsem před domem a vypnul motor, ale nevystoupil jsem. Mia chvíli dál zírala ven, než se ke mně pootočila. Jakmile se střetli naše oči, byl jsem rozhodnut.

„Právě vypršela lhůta." Řekl jsem a s chladným obličejem jsem vystoupil z auta.