Řízeni adrenalinem

64.

„Áááá!!!" Začala jsem křičet, když mě něčí ruka vytáhla do stoje. Prala jsem se s tím. Kopala jsem, škrábala a nadávala mu. On mě však sevřel ještě pevněji. Byl vyšší a mohutnější. Neměla jsem sebemenší šanci ho přeprat, ještě když jsem se ani prát pořádně neuměla.

„Klid." Řekl a zatřásl mnou. Snažil se mě dostat ze šoku. Teprve když se dostal ke mně dost blízko, uviděla jsem přes kouř jeho uniformu. Tvář mu sice halila helma, ale jeho uniforma nasvědčovala tomu, že je to policajt. Popadla mě nová vlna paniky.

„Já k nim nepatřím! Bez svého právníka vypovídat nebudu!" Mlela jsem páté přes deváté. Ten muž mě táhl přes kouř a bylo mu zřejmě šumák, že můžeme do někoho narazit, nebo se našimi palicemi může prohnat nějaká z těch ztřeštěných kulek.

Kulky.

Když jsem se najednou zaposlouchala, neslyšela jsem nic. Žádný hvizd poletujících smrtících kulek. Žádný Felixův štěkavý hlas a žádné dupání. Najednou jsme se ocitli u těch plechových vrat a já si musela zakrýt oči před sluníčkem. Chvíli jsme mrkala, aby si mé oči zvykli na světlo. Jak dlouho jsem tam byla, že už je slunce na obloze?

Na ulici bylo několik černých dodávek a všude byli chlapi ve stejné uniformě jako můj přítel, co mě stále držel pevně za paži. Odvážně jsem k němu zvedla zrak a dost zřetelně si odkašlala, abych na sebe strhla jeho pozornost.

„Smím se nesměle zeptat, jestli jsem z něčeho obviněná?" Párkrát jsem zamrkala řasami a mírně se usmála. Připadala jsem si u toho jako nevinnost osobně.

„Slečinko, kvůli vám celá tahle akce vznikla." Prozradil s úsměškem, který jsem neviděla, ale v jeho hlase byl dost zřetelný.

„Takže tu nejsem za zločince?" Ptala jsem se dál s medovým hláskem, který jsem zvládla vyčarovat.

„Ne?" Odpověděl mi tónem jako by si myslel, že jedná s úplným debilem.

„Tak to jsem si oddychla." Teatrálně jsem si sáhla na místo, kde jsem tušila své srdce, které doposud ještě nenašlo ten původní rytmus. „Tak když nejsem obviněná a nic jsem neprovedla, tak bych velice ocenila, kdybyste byl tak laskav a přestal mi drtit ruku jako úhlavnímu nepříteli, než se jím opravdu stanu!" Štěkla jsem po něm naštvaně a vytrhla se mu. Podívala jsem se mu zostra do očí, které jsem přes tmavé brejle mohla jen tušit a ublíženě jsem si mnula ruku na místě, kde se mě dotýkal. Snažila jsem se v něm vyvolat nějaké výčitky svědomí, ale na jeho zakukleném obličeji bych stejně nic nepoznala.

„Omluvte jí, to je její nevycválaný způsob, jak ukázat vděk." Řekl hlas za mými zády.

„Co jsem kobyla, abych cválala?" Odfrkla jsem si a uraženě si založila paže na prsa.

„Těžko posoudit, mám takový dojem, že bys kobylu přefrkala." Ušklíbl se na mě Hugo. Úšklebek jsem mu vrátila a pak se mu vrhla kolem krku. Možná jsem ho trochu zaskočila, ale po chvilce mě sevřel v pevném objetí. „Bál jsem se o tebe." Zašeptal mi do vlasů. Odtáhla jsem se od něj a vykulila oči. Palcem jsem ukázala za sebe na skladiště.

„Ty ses bál? Tak to jsme dva, protože já se málem zesrala strachy, když mi proletěla kulka milimetr od hlavy." Prsty jsem naznačila vzdálenost a nacpala jsem mu je tak těsně k obličeji, aby nebylo možné, že by to přehlídl.

„Seš ale v pořádku?" Začal po mě přejíždět pohledem, aby se ujistil. Jeho modré oči mě znejišťovali, že jsem se musela nervózně ošít.

Místo odpovědi na jeho otázku jsem se zeptala na to, co spíš zajímalo mě: „Kde se tu kurva vzali poldové a co tu děláš ty?" Přimhouřila jsem na něj oči.

„Myslíš si, že Felix je jediný, kdo má konexe s policií? Už od té doby, co jsi mi řekla o tom dluhu, pomáhal jsem jim získat dost materiálu proti tomu bastardovi, aby jej mohli zabásnout. Už jsme toho nastřádali dost, ale mohl se z toho ještě vyvlíknout a tak nějak jsem věděl, že i když ti řeknu, že to vyřeším, tak to stejně nenecháš na mě a vezmeš to do vlastních rukou. V celém skladu byli zbraně, s kterými obchodoval, a několik samotných beden byli plný drog. Za tohle je soud už bude muset odsoudit." Vysvětlil.

„Použils mě jako návnadu!" Konstatovala jsem zřejmý fakt.

„Chtěla si mě obejít." Vrátil mi to. Zakoulela jsem očima.

„Udělala jsem to pro vás, Felix by ublížil i vám, aby dostal, co chtěl." Zamumlala jsem a sklopila raději zrak. Nezvládla bych, kdyby to za mě odskákal, nebo Peter, Jane s Peppir, Mark, kluci nebo Cole...

„A já to udělal pro tebe. Oba jsme dost riskovali." Usmáli jsme se na sebe.

„Hugo?" Broukla jsem.

„Hm?" Zabručel.

„Vážně nejsi mafián?" Povytáhl na mě obočí, jako by se mě ptal, zdali to myslím vážně. „U tebe prostě člověk nikdy neví." Řekla jsem na svojí obhajobu. Do mých uších pronikl jeho zvonivý smích, když přese mě přehodil svou těžkou paži.