Řízeni adrenalinem

29.

Mia

Ten kretén. Měla jsem neskutečnou radost z toho, že jsem vyhrála Masakr, ale zároveň mě spaloval vztek na toho kreténa, kvůli kterému mám kudlu zapíchnutou v rameni. Jakmile mi v cíli předali výhru, odjela jsem k Markovu zaparkovanému autu obklopeného bandou testosteronu. Dneska se toho testosteronu asi nezbavím.

„Mio!" Křikl Mark a hnal se ke mně s velkým úsměvem plný pýchy na rtech a starostí v očích.

„Jsi v pořádku?" Hned se ptal John a očima pátral po mém těle, dokud je nezapíchl do rukojeti nože trčící mi z ramene.

„Cobys řekl?" Sejmula jsem si helmu a pozvedla na něj obočí. Alespoň že jsme byli v zákoutí, které nikoho nezajímalo. Všichni se už stejně šli bavit.

„Že potřebuješ Petera. Petere!" Zavolal na Coleova dědu. Ten to neměl daleko a jen ke mně přiskočil. Skeptickým pohledem zkoumal mé nové zranění a pak se rozhodl, že potřebuje na to věci z ordinace. Samozřejmě se nezapomněl zmínit, že by to chtělo zajet spíš do nemocnice.

„Tak jedem." Rozhodla jsem a už si zase nasazovala helmu.

„Tak to ne. V takovém stavu nepojedeš na Terině. Odvezu jí já a ty pojedeš v autě. Cole mohl bys?" Zeptal se toho blonďáka, který doposud jen tiše přihlížel. Vypadalo to, že mu poprvé došli slova. Mark mu hodil klíče od svého autíčka a mě gestem ruky naznačil, abych slezla z motorky.

„Hele asi ne." S pokřiveným úsměškem jsem záporně zavrtěla hlavou.

„No to teda jo. Nevšimla sis, co ti čouhá z ruky? A není moc dobrý, když se v oblečení Berryho zdržuješ na jeho motorce." Upozornil a pro jistotu se nenápadně rozhlédl po okolí, zdali nám někdo nevěnuje pozornost. Za mě si dělal zbytečné starosti, stáli jsme dost daleko od centra ruchu a zábava právě jela v plném proudu. Dávno se už nikdo nezajímal o to, kam zmizel Berry, všichni už byli zvyklý na mizení Tajemného závodníka hned po projetí cílové rovinky a převzetí výhry.

„Jo já vím a já vím, ale asi neslezu." Mark na mě koukal s nechápavě pokřiveným obočím. Někdo za mnou si rezignovaně povzdychl a obmotal mi své paže opatrně kolem pasu.

„Příště prostě řekni, že to sama nezvládneš." Zahudroval otráveně Cole a zvedl mě do náruče. Potlačila jsem bolestné zaúpění, ale grimasu v mém obličeji jsem už včas nezadržela.

„Počkat! My tu nezůstaneme na párty?" Zmateně po nás přejížděl Jack psíma očima. Vypadal jako malé děcko, kterému jeho rodiče nechtěli koupit psa.

„Jo! Já taky myslel, že se pobavíme a zatrsáme s nějakýma babama, co nejsou na půl zmasakrovaný." Přidal se Joe.

„Hele!" Uraženě jsem se ozvala.

„No jestli chcete, tak tu ještě zůstat můžete ale bacha, dřív nebo později se tu něco semele." Varoval je Mark.

„A ty tu s námi nezůstaneš?" Zarazil se John.

„Teoreticky bych mohl." Připustil. Cole po něm hodil zpátky jeho klíčky od auta.

„Ať se máte jak dostat domů." Pokrčil rameny a namířil si to semnou k luxusnímu černému autu s tmavými okýnky. Peter se k nám přichomýtl, než mě Cole usadil do auta a přitiskl mi sterilní čtverce kolem rány se slovy, ať si to držím. Hugo zatím dával klukům kázání, než usedl na místo řidiče. Rozhlížela jsem se po interiéru auta.

„Pěkné autíčko, to muselo být drahé. Jste snad mafiáni?" Optala jsem se zcela nenuceně. Ze předních sedadel se ozval smích.

„Ne to nejsme. Vlastním motorkářský klub." Odpověděl mi Hugo.

„A pár dalších firem." Doplnil ho uštěpačně Cole.

„Ses nezmínil, že jezdíš na motorce." Obrátila jsem se na Colea s vyčítavým pohledem.

„Neptala ses." Pokrčil ledabyle rameny.

„Doposud mě to nezajímalo." Přiznala jsem.

„Tím pádem mi nemáš co vyčítat." Zhodnotil to na konec.

„To by mě ani nejmenším nenapadlo. Vážně nejste mafiáni?" Rozhlédla jsem se znova po černých kožených sedačkách.

„Jsme úplně počestní občané." Uchechtl se Peter.

„Nuda." zahučela jsem opruzeně.

„Za to ty máš zábavný život." Utrousil tiše Cole. Možná kdybych neseděla vedle něj, tak ho ani neslyším, jak si to mumlal pod vousy.

„Co ty můžeš vědět o mém životě." Propíchla jsem ho pohledem. Hugo zaparkoval před jejich vilou, kterou ještě stále považovali za dům. Jestli oni nejsou mafiáni, tak já jsem mecenáš. Přísahám!