30.

674 15 1
                                    

 V ordinaci ze mě Peter rozstříhal oblečení, aby se dostal k ráně. Ošetřil mi jí a zašil. Stihl mi k tomu dát i kázání o tom, jak se chovám nezodpovědně vůči svým zraněním a ruku mi hodil do ortézy, abych jí zbytečně nezatěžovala a nechala rameno hezky hojit. Bylo štěstí, že se mi v té ruce Peter nechtěl hrabat. Další operaci zaživa jsem v nejbližší době vážně neplánovala.

Když mě konečně propustil ze svých spárů, čekal na mě Hugo v kuchyni s dvěma hrnky čaje před sebou. Nevypadalo to tak nevině, jak asi zamýšlel. Já totiž cítila nějak podraz či průšvih a za ty léta, jsem na to fakt měla nos.

„Heřmánek." Řekl, když jsem si tekutinu v bílém porcelánu nedůvěřivě prohlížela.

„Pro mě?" Nadzvedla jsem tázavě obočí. Souhlasně přikývl. „Spíš by to dneska bylo na panáka." Zamumlala jsem spíše pro sebe, ale on mě moc dobře slyšel.

„Třeba později." Připustil a upil ze svého hrnku. „Promluvme si teď spolu." Ztěžka jsem si povzdechla.

„Tyhle řeči nemám ráda." Řekla jsem mu v naději, že od nich upustí.

„Mám určité informace." Začal.

„To má v téhle době každý." Odbila jsem ho.

„To je pravda, ale já mám informace o tobě." Myslel si, že mě tím zaujme. Měla jsem se snad bát?

„Chcete mě vydírat tím, že vyzradíte Berryho pravou totožnost?" Nadzvedla jsem na něj obočí v nedůvěřivým gestu.

„To mě nenapadlo, ale třeba příště." Zavtipkoval a lehce se zasmál. Mě to vtipný, ale nepřišlo. „Slyšel jsem o tvých pěstounech."

„No a?" Prskla jsem. Byla to obraná reakce. Nesnášela jsem, když někdo chtěl rozebírat mé pěstouny i Anabel se tomuto tématu naučila vyhýbat.

„Úřadům se to nelíbí, tvá škola si na tebe a tvé zázemí stěžovala. Vím to od mého kamaráda, co tam pracuje." Vysvětlil.

„Jak jako nelíbí." Nejistě jsem si vložila ruce do klína.

„Mio, chtějí tě zase zařadit do systému." Řekl soucitně.

„Mike a Penny by to nezvládli, kdyby jim mě odebrali." Zamumlala jsem spíše pro sebe. „Není důvod, aby mě od mých pěstounů odebírali." Řekla jsem pevným hlasem. Byla jsem si tím jistá.

„Mio, buďme k sobě upřímný. Za tři roky, co ses dostala do systému, jsi vystřídala osm pěstounů. Nemáš ideální zázemí." Zdůraznil.

„Mám, mám u nich všechno, co potřebuji." Bránila jsem je. Cítila jsem, jak ve mně roste vztek, ale spíš to byla reakce na nejistotu a frustraci co se ve mně bili.

„Jsou to alkoholici, spíš většinu týdne u Marka a evidentně tam ani nejsi spokojená." Dodal. Tohle mu musel říct Mark. Nikdo jiný to nemohl vědět.

„Připomeňte mi, ať Markovi rozbiju nos, až ho uvidím." Požádala jsem ho. Nechápavě zkroutil obočí. „Za to že žvanil, drbna." Vysvětlila jsem.

„Přišla na to řeč jen náhodou v ten den, kdy jsi mi chtěla poblít koberec." Bránil mého kamaráda.

„Ten koberec poblil nakonec Joe!" Připomněla jsem mu.

„Taky si ho potom vydrhnul, ale o to teď nejde. Mám pro tebe nabídku." Vrátil se obratně zpět k tématu.

„Jakou?" Optala jsem se lehce váhavě.

„Je rozhodnuto, že tě co nejdřív odeberou tvým pěstounům a zařadí tě zpátky do systému a mě napadlo, že bych si tě vzal do péče, kdybys teda o to měla zájem. Měla bys tu vlastní pokoj, přístup k motorkám a dráze a všechny prostředky, co bys potřebovala. Samozřejmě nepochybuji o tom, že nelítáš v žádném průšvihu, četl jsem tvůj trestný rejstřík." Významně na mě pohlédl.

„Nikdy jsem se netajila svým rejstříkem, ale furt nechápu, proč byste to dělal." Přiznala jsem a podezíravě si ho měřila pohledem.

„Líbíš se mi..." Skočila jsem mu do řeči.

„Tak to prr! S prominutím, já nejsem na dědky." Řekla jsem zcela vážně. Hugo se hlasitě zasmál.

„Nemyslel jsem to, tak jak jsi to pochopila. Myslím jsi, že jsi fajn holka a chci ti dát šanci žít život, který si zasloužíš." Vysvětlil, ale stále se u toho pochechtával.

„Budu si to muset ještě rozmyslet." Řekl jsem na rovinu a vydala jsem se ke vchodovým dveřím.

„Mio..." Zastavil mě s rukou na klice.

„Ano?" Houkla jsem zpátky.

„Klidně tu můžeš přespat." Nabídl mi. Stál mezi dveřmi od kuchyně a s jistou malou nadějí zářící mu v očích, čekal na mou odpověď.

„Musím domů." Lehce jsem se usmála, ale do pravého úsměvu to mělo daleko a on to věděl.

Řízeni adrenalinemKde žijí příběhy. Začni objevovat