Řízeni adrenalinem

62.

Cole

Když mi Mia volala, že je Tobias v nemocnici byl jsem zrovna s klukama na tréninku. Ani jeden jsme nezaváhali a na našich mašinách si to namířili do nemocnice. Zaparkovali jsme šest motorek skoro u vchodu a vtrhli dovnitř jako velká voda. Vrchní sestra se s námi nejdřív hádala, ale pak jí Jack ani nevím jak, nějak přesvědčil a ona nás poslala do čekárny, kde seděla Tobiasova rodina a Mia.

Od krve Mia.

„Mio!" Houkl jsem na ní lehce zděšeně a rozeběhl se k ní. Na hrudi mě zužoval strach. Oči měla červené od pláče a tváře jím smáčené. Hned se mi vrhla do náruče a začala tiše plakat. Ustaraně jsem jí začal rukama přejíždět po zádech a pažích. Potřeboval jsem zjistit, jestli ta krev, co na ní utkvěla, není její. Hlavně ať není její.

„Co se stalo?" Ptal se John mírně roztřeseným hlasem. Všem nám bylo jasný, už od Miina telefonátu, že to nebylo pěkné. Tobiasova máma plakala svému muži v náruči stejně jako Mia mě.

„Postřelili ho." Řekla Cácorka roztřeseným hlasem. Byla tak křehká. Měl jsem potřebu jí sevřít v náruči ještě pevněji a ochránit jí, zbavit jí toho žalu, co teď cítila.

„Ty jsi v pořádku?" Odtáhl jsem si jí na délku paží, abych si jí mohl osobně zkontrolovat. Neviděl jsem žádné zranění a krev co měla na sobě, byla téměř zaschlá. Nesnažila se jí ani ze sebe umýt. V obličeji byla pobledlá a mě stále z hrudě nezmizel ten hrozný pocit. Děsilo mě, že ho cítím. Netušil jsem jak s ním naložit ale věděl jsem, že mě právě potřebuje ona.

Zase jsem si jí rychle přivinul do náruče. „Je teď na sále a nevypadá to vůbec dobře." Fňukala mi do hrudě a v dlani sevřela mou koženou bundu. Jack se složil na židli a chytil se za hlavu.

„To je v prdeli." Vydechl Joe a po jeho slovech se Tobiasová máma rozbrečela snad ještě víc. Její pláč a utěšující syčení pana Kellyho byli jediným zvukem ztichlé čekárny.

Po dvou hodinách čekání jsem přestal sledovat čas. To čekání bylo nervy drásající. Sem tam ze sáhu vyběhla sestra, a když se jí Tobiasův otec snažil zastavit a zeptat se jí, jak na tom jejich syn je, jen ho odbyla tím, že mu zatím nemůže nic říct, což jen znova rozplakalo paní Kellyovou.

Mia mi ležela schoulená v klíně a vypadala, že spí, ale já věděl, že nespala. Na to aby spala, byla moc v křeči. Hladil jsem jí po zádech a lehce se s ní kolébal. Kluci ani nemukli, vypadali, že jsou ztracený ve svých vlastních myšlenkách.

Dveře od sálu se rozrazili a z nich vyšel doktor. Všichni jsme se na povel postavili a čekali na to, co nám řekne. Vypadal vyčerpaně. Mia mi nervozitou drtila ruku a já jí nechal a jen palcem přejížděl po jejím hřbetu. I já byl napnutý. Tobias byl i můj kamarád a já měl o něj starost. Jen jsem se snažil zachovat snad co největší klid.

„Vy jste rodiče Tobiase Kellyho?" Obrátil se na starší pár, který dychtivě přikývli. „Váš syn je stabilizovaný, krvácení se nám podařilo zastavit a kulku vyjmout. Měl štěstí. Nebylo to vůbec lehké poranění, ale bohužel ještě nemá vyhráno." Mia mi zabořila obličej do hrudi. Schoval jsem jí ve své náruči. Schoval bych jí tam i před celým světem, kdyby si to přála.

„Můžeme za ním?" Vyhrkla hned jeho máma. Doktor tiše přikývl a odvedl je oba na pokoj, kam před chvíli převezli Tobyho.

„No ty vole, snad to přežije, když už dal tu operaci." Pronesl Joe a John mu líznul nabroušeně pohlavek.

„Pojedeme, už je pozdě a stejně nás za ním nepustí. Vrátíme se sem zítra." Navrhl Jack a snad to bylo poprvé, co řekl něco normálního. Souhlasně jsem přikývl a sklonil se k Mie.

„Pojedeme domů." Špitl jsem jí do ucha a pohladil ji po vlasech.

„Slyšela jsem." Řekla odměřeně a vymanila se z mého objetí. Vydala se pomalu chodbou a objala se pažemi. Mlčky jsme se vydali za ní ven.

Najednou byla odtažitá. Dělala jako by se mi přes čtyři hodiny nevyplakávala na rameni. Nevím, co jí hlavou běželo po celou dobu, kdy jsme bezmocně čekali v čekárně před operačním sálem, ale někdy bych jí rád do té tvrdohlavé palice viděl. Alespoň bych věděl, na čem jsem.

S klukama jsme se rozloučili u motorek. Podal jsem Mie svou helmu. Mlčky jí přijala, ale nenasadila si jí. Hleděla do země a vypadala jako by mi chtěla něco říct, ale ještě se k tomu neodvážila.

„Děje se něco?" Přistoupil jsem k ní blíž. Stačilo by mi natáhnout lehce ruku a strhnout si jí zase zpátky do náruče, kam perfektně zapadla. Jako by do ní patřila odjakživa. Ale neudělal jsem to, ještě ne.

„Myslíš si, že to že je Toby postřelen, nestačí?" Vyjela po mě a schovala si frustrovaně obličej do dlaní. Pevně jsem jí objal. „Promiň já..." Začala.

„Ššš, já vím." Ujistil jsem jí. „Není to tvoje vina jo? Byla to jen blbá náhoda." Ujišťoval jsem jí. Zvedla ke mně uslzený pohled. V očích měla tak ohromnou bolest, co mě málem připravila o dech.

„A co když ne?" Špitla.

„Kdo by chtěl Tobimu ublížit, vždyť je to tak fajn kluk, každý ho má rád." Nechápavě jsem kroutil hlavou. „To je blbost" Zavrhnul jsem.

„Tob,mu ne." Souhlasila a oči se jí zaplnili slzami. „Všechno to je moje vina." Pevně sevřela oči a popotáhla. Zrychleně dýchala a v pěstmi drtila mé tričko, jako by to bylo to jediné, čeho by se moha chytit.

„Jak by to mohla být tvoje vina?" Nechápal jsem.

„To Felix." Hlesla sotva slyšitelně. Vykulil jsem na ní oči.

„Cože? Myslel jsem, že jsi mu celý dluh už zaplatila." Alespoň tak to říkala a táta taky. On by mi nelhal a Mia... spoustu si toho nechává pro sebe, protože chce své problémy nést hrdě sama a nezatěžovat jimi své okolí, ale kdyby měla u Felixe větší dluh, než řekla, táta by na to už dávno přišel.

„No právě. Cole, Felix je mafián, který rád hraje hry, ale jen podle jeho pravidel. Chápeš? Tím dluhem si mě držel blízko u sebe, chystal si mě přivlastnit jako svou děvku. Napálil mi takový úroky, protože věděl, že do konce života bych nebyla schopná mu to splatit. Věděl, že dřív nebo později povolím a přistoupím na jeho nabídku a stanu se jeho kurvou. Panenkou na šukání. Tohle byl jen vzkaz. Varování.... Cole já nevím, co mám dělat." Hleděla na mě smutnýma očima plnýma zoufalství.

„Třeba to nebyl on." Snažil jsem se vymyslet jiné racionální vysvětlení, ale bohužel Mia měla pravdu. Pokud to nebyla nešťastná náhoda, tak to muselo být cílené a Tobias s nikým problémy neměl. Tohle byl nepřímí útok na Miu.

„Byl. Poslal mi i esemesku, že to bylo poslední varování." Popotáhla.

„Musíme to říct tátovi. Zavoláme na policii a vyřešíme to." Snažil jsem se jí uklidnit, ale spíš jsem víc panikařil. Jen ta představa, že tu kulku mohla schytat ona...

„Chceš volat na policii? Felix má policii pod palcem. On vždy dostane, co chce Cole. I tvůj táta na něj je krátký." Vyhrkla zoufale.