Řízeni adrenalinem

44.

Mia

„Mio, máš zlomenou nohu, teprve před třemi dny tě pustili z nemocnice." Snažil se mi Mark domluvit.

„No a? Cítím se bezva." Odbyla jsem ho a na fofrklaccích si to skákala k Terině. Věděl, že to co jsem řekla, je blbost. Bezva jsem se rozhodně necítila, spíš podrážděně a bolavě.

„Řídit nemůžeš." Řekl rozhodně a umanutě si založil ruce na hrudi.

„Večer je závod a já ho jet musím." Nedala jsem se odbít. Snažila jsem se zasádrovanou nohu i přes bolest přehoupnout přes motorku. Bolelo to jako prase. Moje břicho protestovalo a nadávalo mi, jak jsem blbá kráva, že se o to vůbec pokouším. Být to na mě, zůstanu ležet celé tři týdny v posteli, ale jak si mě tlačil jeden určitý termín. Nemohla jsem si dovolit ty dnešní závody neodjed. Prostě to nešlo.

„Mio, i ty musíš slyšet, jaká to je hovadina." Opřel se dlaněmi o řídítka, aby mi zabránil vyjet. „Dante by mě zabil, kdybych tě nechal jet." Snažil se mi hrát na city.

„Dante tady není." Zavrčela jsem a propíchla ho pohledem. Nesnášela jsem, když vytahoval Danteho jako argument.

„Mio, už jsem řekl, pokud nemáš dost rozumu, abys sama usoudila, že to je největší kravina, co tě napadla, tak jsem to aktuálně usoudil za tebe. Nikam nejedeš." Vedli jsme oční souboj o to, kdo z nás dřív cukne.

„To že jsi byl mého bratra nej kámoš neznamená, že můžeš převzít jeho roli a rozkazovat mi." Zavrčela jsem přes zaťaté zuby.

Mark nechápal, proč mi na závodech tolik záleží. Nemohl to ani chápat, protože o penězích, co visím Felixovi, nevěděl. Možná kdyby to věděl, tak by mě snad i zabil.

Felix byl člověk, o kterém lidi v mém kruhu věděli, že je lepší se držet dál, a taky věděli, že on je vždy poslední možností. Pokud jste měli dluh u Felixe, byla to známka jen toho největšího zoufalství, který člověka může dostihnout.

„Terina patří Hugovi, když jí zamkne, nemáš na čem jet." Řekl striktně ukazujíc mi tak, že má na vrh. Poslední dobou když mu došli argumenty, tak se obrátil na Huga.

„Vydíráš mě?" Ukřivděně jsem na sebe ukázala.

„Ano. Mio jsou to teprve tři dny." Doléhal na mě lehce zoufale.

„Zvládnu to." Trvala jsem na svém.

„Nemusíš jet všechny závody, co se namanou, tvoje jméno je tak profláklí, že ti ten post už nikdo nevezme." Zakoulela jsem očima. Myslel si snad, že jde pořád o rivalitu mezi Berrym a Lokem? Možná to je i dobře.

„Musím." Přiznala jsem s nevraživostí v očích.

„Co se tu hádáte?" Do dílny přišel John s velkým úsměvem na tváři. Čím dýl hleděl na naše naštvané hádkou zkřivené obličeje, tím víc jeho úsměv pohasínal.

„Mia chce jet na dnešní závody." Postěžoval si na hned.

„Mia chce jet na dnešní závody." Zopakovala jsem po něm sarkastickým ukvičeným hlasem, kterým jsem se ho snažila imitovat.

„Takhle nemluvím!" Hájil se ukřivděně.

„Máš pravdu, dneska mluvíš jak podpantoflák." Štěkla jsem na něj. „Pomoz mi slézt." Rezignovaně jsem zavrčela. Nechala jsme jeho mohutné ruce uchopit mě za pas a stáhnout mě zpět na zem. Potlačila jsem bolestnou grimasu, která se mi vkrádala na obličej.

John mi obratně podal berle, bez kterých bych se prakticky ani nehnula. „Jak chceš." Štěkla jsem znovu naštvaně na Marka. Bylo mi jasné, že by volal Hugovi a vše mu za tepla ještě vyzvonil. Bylo mi to jasné už jen z toho, že to řekl bez problému Johnovi.

Měla jsem teď necelý týden na to, sehnat zbytek peněz do splátky, kterou jsem tomu slizkému hadovi slíbila. Moc času to nebylo.

„Už se nehodláš do krve pohádat?" Křikl na mě Mark, když jsem si to na berlích hopsala pryč z jeho dílny.

„Ne, bolí mě břicho." Přiznala jsem. Sama jsem si moc dobře uvědomovala, že to zranění, co jsem utrpěla na závodech z Lokem, nebylo nejlehčí a ten blbej pařez tomu moc nepomohl. Už předtím jsem věděla, že se to špatně hojí, byla jsem připravená jít za Peterem a promluvit si s ním o tom, ale teď když se mi v tom prohrabali i odborníci, už to nebylo potřeba. Stačilo jen počkat, až se to zahojí a to chtělo čas. Všechno chtělo čas a já ten čas prostě neměla. Posranej čas.

„Odvezu tě domů." Nabídl se hned John.

„To je dobrý, kvůli něčemu jsi sem snad přišel ne?"

„Jo to jo ale..."

„Tak vidíš." Přerušila jsem ho a vděčně se na něj usmála.

„Hlavně já jsem tátovi slíbil, že jí přivezu." Přede mnou se objevila masa svalů jmenující se Cole v propoceném tričku a kombinézou uvázanou kolem pasu. Když jsem sem dorazila, trénoval na dráze. Teď tlačil dovnitř svou mašinu a z čela mu stékal pot. Venku bylo vedro, i já jsem svolila a vzala si šaty a vůbec to nesouviselo s mou zlomenou nohou.

„Vidíš, Cole mě odveze." Uklidnila jsem Johna a belhala se k autu před dílnou. Cole ještě něco řešil s klukama uvnitř. Čekala jsem tedy na něj opřená o jeho miláčka a projížděla sociální sítě. Deska touhle dobou jsem měla být v půlce maratonu. Sledovala jsem přes náš klub průběh závodu. Koukala jsem na fotky, co tam trenér průběžně se svou asistentkou přidávali.

Telefon mi málem vypadl z ruky, když mě něčí dlaň plácla přes zadek. Zaskočeně jsem zamrkala, než jsem se otočila.

„Seš mi ale libová kost." Usmál se na mě slizce potetovaný kluk o něco starší, než jsem byla já. Mohlo mu být tak dvacet. Měl na sobě bílé tričko a černý šortky. S chtivým výrazem mi očima přejížděl po upnutých šatech až k holím nohám.

„Zmiz." Probodla jsem ho očima.

„Seš nějaká netykavka, to nevadí, vše jde spravit. Cokdybych tě pozval na skleničku." Zakmital na mě obočím.