Řízeni adrenalinem

63.

Mia

Stejně jsme to řekli Hugovi. Seděli jsme s ním v kanceláři do dvou do rána. Několikrát jsi četl onu esemesku s dvěma slovy jako by v ní nechal Felix nějaký tajný vzkaz, který jen musíme rozluštit. Pořád to byla dvě slova. Nezměnila se ani, když je četl po padesáté. I kdyby je četl pozpátku, nemyslím si, že by se něco změnilo.

Hugo slíbil, že se o to postará a poslal nás spát. Cole se netvářil nadšeně, když jsem mu oznámila, že chci být dnes v noci sama, ale nijak to nekomentoval a zalezl k sobě. Tedy po dlouhém přemlouvání a menší hádce zalezl nakonec k sobě. Věděla jsem, že se jen o mě bojí a chce mě chránit. Viděla jsem to na něm už v té nemocnici, kdy za mnou běžel. Viděla jsem to v těch modrých očích, ale nevěděla jsem, jestli bych se toho spíš neměla bát.

Čekala jsem dvě hodiny, dokud jsem si nebyla jistá, že celý dům spí. Hlavně jestli spí Cole. Nehodlala jsem to nechávat na Hugovi, když jsem věděla, že s tím nic nezmůže. Felix peníze nepotřeboval, takže úplatky by nezabrali a policie na něj byla krátká. Tak co by mohl Hugo udělat?

Oblékla jsem se do černého a odešla do tmy oknem. Nasedla jsem na autobus, který mě odvezl do Felixovo čtvrti. Odhodlaně jsem si to nakráčela k plechovým vratům a začala do nich bušit jak pominutá. Byla jsem ochotná si ruce o ty vrata klidně i zlomit, když to bude nutný.

„Co děláš za randál debile!" Zařval někdo zpoza vrat, než je s rachotem vytáhl. „Ach to jsi ty, šéf říkal, že dorazíš." Pokynul mi ten potetovanej, ať jdu dál. Myslím, že se jmenoval Goerg, nebo tak nějak. Šla jsem automaticky dovnitř doprostřed skladiště, kde seděl na velké dřevěné bedně Felix osobně.

„Čekal jsem tě dřív." Zazubil se na mě se slizkým pohledem klouzající po mém tělu.

„Peníze jsi dostal všechny a dokonce i nějaké navíc. Dluh je tím pádem splacen." Řekla jsem tvrdým hlasem. Felix nesouhlasně zamlaskal a ten zvuk se nesl skladištěm v ozvěnách.

„Dluh bude splacen, až já řeknu prdelko. Ty si podmínky diktovat nebudeš." Po úsměvu už nezbyli ani stopy. Stejně nijak zvlášť jeho obličej nevylepšoval.

Seskočil z krabice a začal pomalu přecházet kolem mě. „Víš, byl jsem k tobě víc než vstřícný, dokonce jsem ti odložil i splátku bez toho, abys odešla bez prstu. Dokonce jsem byl tak velkorysí, že jsem ti nabídl okamžité smazání tvého dluhu a nechtěl jsem za to ani moc. To se ti ale nelíbilo. Byl jsem k tobě tak hodný, ale ty sis asi myslela, že jsem úplně debilní ne?!" Poslední slova mi zařval přímo do ucha. Dalo mi dost sebeovládání, abych sebou netrhla. „Kde asi chudá holka jako ty sehnala tolik peněz?" Prstem mi přejel po tváři. Neopovažovala jsem se hnout.

„K čemu ti to bude, když ti to povím?" Nadhodila jsem. Felixova ruka mi zezadu sevřela pevně krk, prudkým pohybem mě donutil se předklonit.

„Komu jsi dovolila za takový balík ti roztáhnout nohy, protože já to nebyl." Zase nesouhlasně zamlaskal. Mlčela jsem. „Nepovíš?" Zaječel a prudkým pohybem mě donutil se zase rychle narovnat a než jsem se stihla vzpamatovat, vrazil mi tak silnou facku, kterou jsem neustála a jak hadrová panenka jsem se snesla k zemi. Neponížila jsem se k tomu, abych si na tvář, která mě po jeho ráně štípala, dala ruku. Jen ať kouká na rudou skvrnu, která se mi tam jistě vybarvovala, když se v tom tak vyžívá.

„Víš, co dělám nevděčníkům, jako jsi ty?" Nadhodil do prázdna. Tohle nebyla otázka, na kterou chtěl slyšet odpověď. Tohle byla otázka, na kterou se těšil jako malí kluk, aby si na ní mohl sám odpovědět. „Nevíš? Tak já ti to prozradím." Zákeřně se na mě zazubil.

Sklonil se k mému uchu a smyslně zašeptal: „Prostě je rozstřílím a udělám z nich ementál." Políbil mě na tvář a mě se z toho zvedal žaludek. Narovnal se a otočil se ke mně zády a udělal tři kroky a s pouzdra na opasku si vytáhl zbraň. „Škoda." Broukl, „Tebe jsem měl rád." Slyšela jsem zvuk odjištění zbraně. Byl to ten nejděsivější zvuk, co jsem slyšela.

Když jsem se rozhodla v nemocni, že se sem vydám, věděla jsem, že to je konečná. Nevím jak je to možný, ale věděla. Byla jsem připravená na bolest. Byla jsem připravená na zvuky výstřelů. Byla jsem připravená na kulky, jejíž cíl bude mé tělo. Byla jsem připravená na svou smrt. Na tu jsem se připravila už tenkrát a smířila jsem se s ní. Na co jsem však připravená nebyla, byl ten hnusný zvuk, jenž vydávali ty otřesný plechový vrata. Nebyla jsem připravená na malý plechový váleček, z něhož se kouřilo a jenž vydával ohlušující cinkavý zvuk, když se odrážel o betonovou podlahu blíž k nám.

Celý sklad se zaplnil sytým kouřem, přes který se nedalo nic vidět. Začala jsem kuckat a snažila se vyvarovat hlasům, jenž se mi zdáli být tak blízko.

Po čtyřech jsem od nich lezla pryč. Hlavně od toho jenž patřil Felixovi a snažil se překřičet hvízdání kulek ve vzduchu. Tohle byla má jediná šance na záchranu.

Dolezla jsem za nějakou bednu a za tu jsem se taky schovala. Okolo byl hrozný randál. Šla slyšet střelba a křik Felixe, který dával rozkazy svým lidem. Bůh ví, kolik tu bylo lidí, jen jsem se modlila, abych se právě neocitla mezi přestřelkou dvou gangů. To bylo totiž to poslední, co bych si přála.

Slyšela jsem a cítila, jak mou barieru v podobě dřevěné bedny nad mou hlavou roztříštila kulka. Dřevěné třísky odlétli a já se přitiskla blíž k zemi. Srdce mi divoce bušilo. Přitiskla jsem na něj dlaň, snad abych ztlumila jeho tlukot, jenž jsem slyšela ve spáncích a připadal mi ohlušující tak moc, že nebyla možnost, aby to ostatní přeslechli.

Jak dlouho asi může trvat takové vyřizování si účtů mezi gangy? Kdyby tu jen nebyl ten hrozný kouř. Vypadla bych, jak nejrychleji bych mohla. Problém by asi však nastal v momentě, kdybych se dostala až ke vratům. Nejsem naivní, abych si myslela, že tam nikdo nebude čekat na ty, kdo se pokusí prchnout před smrtící kulkou. Čekali tam na mě! Bohužel jsem si jistá, že ze skladiště žádná další úniková cesta nevede. Mohla jsem se jen někde schovat a počkat, až si to mezi sebou vyřídí a doufat, že na mě zapomenou.