Řízeni adrenalinem

65.

Cole

Našel jsem Miu rozvalenou na mé posteli. Na sobě měla jen mé tričko, co jí sahalo sotva do poloviny stehen. Vylezl jsem zrovna ze sprchy, když se s tátou vrátili z policejní stanice, kde byli kvůli výslechu. Štvalo mě, že mě oba z toho vynechali. Štvalo mě, že jsem tam nemohl být pro ní. A úplně nejvíc mě štvalo, že ona nejspíš ani nechtěla, abych tam pro ní byl. Všechno bylo mezi námi takové nejisté. Sice jsme spolu mluvili nenuceně, ale Mia kolem sebe měla stále bariery, přes které mě jen tak nechtěla pustit.

„Co tu děláš?" Broukl jsem a opřel se o zárubeň dveří.

„Čekám tu na tebe, až vylezeš." Vstala a přešla ke mně blíž. Pohlédla mi do očích a jedním prstíkem se zahákla za lem ručníku, který jsem měl obmotaný těsně kolem sebe. „Až se mi budeš věnovat." Broukla smyslným hlasem. Věděl jsem, že potřebuje po těch hrozných pár dnech přijít na jiné myšlenky. Normálně bych po těchhle slovech na nic nečekal, serval bych z ní to tričko, hodil jí do peřin a vrážel bych ho do ní, dokud by nezapomněla na vše, co se stalo.

Dnes ne.

Dnes, jako by ta slova ve mně něco odstartovala.

Obešel jsem jí ke své skříni. „Asi si budeš muset najít někoho jiného, kdo se ti bude věnovat a být tebou to udělám brzy." Sarkasticky jsem se uchechtl a vyndal ze skříně trenky a bílé tričko.

„Co to říkáš?" Zmateně se ke mně otočila.

„Že už tu nebudu na to, abych tě šukal, kdy si řekneš." V zrcadle jsem viděl, jak překvapeně vykulila oči. Nejspíš nečekala takovou volbu slov. I na mě byla možná trošku drsnější, protože přeci jen to co bylo mezi námi, nebylo jen o sexu.

„Říkáš to jako bych tě brala jako svou osobní děvku." Utrhla se na mě podrážděně.

„Víš Mio, někdy mi přijde, že mě máš jen na to." Přiznal jsem.

„Tak to ale není. To bych ti nikdy neudělala. Nechci, aby sis tohle myslel." Přistoupila ke mně a položila mi dlaň doprostřed zad. „Mám tě ráda." Špitla. Její slova mě na chvilinku zarazila. Nikdy jsem si nemyslel, že by mi je řekla. Mohl jsem jen doufat, že si to v té své tvrdohlavé hlavince alespoň myslí.

„Ne dost na to abys mi dala šanci." Otočil jsem se k ní a uchopil její ruku do svých dlaní. Něžně jsem jí přejel palcem po jejím hřbetu. Měla sklopenou hlavu.

„Chtěla bych, vážně. Jen..." Odmlčela se.

„Vím a chápu to. I neohrožená Mia, co se nechá za živa operovat, odjede závody i se zlomenou nohou a zúčastní se přestřelky v doupěti mafie, se něčeho bojí. I tahle Mia, potřebuje čas. Řekl jsem, že ti ho dám, ale pochop, že nemůžu čekat věčně. Proto se teď ptám. Pojedeš semnou do Evropy?" Zvedla ke mně zmateně pohled.

„Do Evropy? Ty jedeš do Evropy? Co tam?" Nechápavě na mě hleděla. Neměl jsem čas si o tom s ní promluvit. Chtěl jsem jí to strašně moc říct pokaždé, když jsem se vedle ní ráno vzbudil, ale pak se probudila i ona a usmála se...

„Podepsal jsem tam smlouvu s jedním automobilovým klubem. Budu u toho studovat práva a nejspíš nějakou dobu i žít. Chci, abys tam žila semnou. Pojedeš semnou do Evropy?" Zopakoval jsem netrpělivě zas svou nabídku.

„Cole..." Nadechla se a zase se odmlčela. „Víš, že jsem se dostala na Harvard. Konečně po x letech mám nějaký sen a ..." Přerušil jsem jí gestem ruky. Nepotřeboval jsem slyšet sáhodlouhé argumenty, když už jen z jejího výrazu mi byla zřejmá odpověď.

„Nemusíš víc dodávat. Vím přesně, co mi tím chceš říct." Přešel jsem ke dveřím a otevřel je. „Asi jsme oba dospěli ke stejnému závěru Cácorko. Je prostě na čase konečně upřednostnit pro jednou sebe." S těmi slovy jsem jí pokynul, aby odešla. Nic neříkala, jen mi hleděla do očí, když mě míjela a odcházela z mého pokoje. U dveří svého pokoje se ještě jednou zastavila a naposledy se na mě podívala, než jsme oba zmizeli v útrobách vlastních pokojů.

Konec první části.