Poušť.
Poušť je místo, které umí hrát nejrůznějšími tóny barev.
Je světem dechberoucí nádhery, ale také zde číhá nejedno nebezpečí.
Právě zde se rozzáří pár temných zornic dívky, stojící na prahu dospělosti, s koltem zavěšeným u pasu a bez jediné v...
Slunce se právě klonilo k západu a barvilo majestátní poušť do barev rudé a růžové.
Uprostřed kamenitého svahu se prohnutím do oblouku vzbudila mladá žena. Její černé vlasy kolem ní vytvářely podivný koberec. Oči měla ještě zavřené. Posadila se, odhodila z tváře neposlušné prameny a otevřela je.
Básník by jistě nalezl plno příměrů, jak je popsat. Protože i ten nejvzletnější popis nikdy neobsáhne tu temnotu, žal a děs, jakými byly. Byly naprosto černé. Nebylo poznat, kde končí duhovka a kde začíná zornice. Na jejich děsivosti se jistě podepsalo i to, že se neleskly. Neodrážely světlo a přece plály určitým plamenem.
Rozhlédla se kolem a prohlédla si svůj šat. Pevné boty s ostruhy, široká sukně, dlouhý kožený kabát, obyčejná bílá halena a přes ní vesta s připnutou stříbrnou hvězdou.
,,Hvězda?" zašeptala, ale její slova byla jen jako vítr valící balík trávy přes vyprahlé krajiny Mexika.
,,Kdo vlastně jsem?" Byla její druhá otázka. Nikdo nebyl poblíž, aby jí mohl dát smysluplnou odpověď.
„A čí je tento kůň? Patří mne, nebo se zde, na vyprahlé pláni, někomu zatoulal?"
Zeptala se sama sebe, pohlédnuvší na statného oře stojícího před sebou. Jeho srst měla barvu odznaku na ženině oděvu, leskla se na stále ještě horkém slunci jak hladina Mexického zálivu. Hřebcova hříva vypadala, jako kdyby duhovky jeho domnělé, či skutečné, majitelky uměly měnit svět zalitý zlatým kotoučem paprsků na krajinu prohnilou temnotou a utrpením všech jejích obyvatel.
Zvíře i dáma si náhle padli do oka. Možná, že onen grošák jí pomůže nalézt aspoň nepatrnou jiskřičku naděje. Najednou však dal o sobě vědět strach, nacházející se v hloubi duše mladičké ženy, jež možná někdy byla šerifkou, jenže si tím nebyla zcela jista.
Mám pocit, jako by mne už někdy něco takového ublížilo, proběhlo ztrápené hrdince hlavou. Počkat? Něco mi tu ale nesedí, náhle se zarazila...
Rozhlédla se kolem sebe. Jen ticho a klid písku a kamení. To není to, co jí našeptává, že je tu nesrovnalost.
Opatrným krokem došla ke zvířeti s hedvábnou srstí a pohladila jej po hlavě.
„Pojeďme, kamaráde, musíme někam, kde se dozvím, kdo vlastně jsem a proč jsem se probrala samotná v pustině."
Zašeptala a s nemalými obtížemi se vyšvihla na hřbet krásného zvířete. Jen co se rozhlédla po krajině upadající do tmy, znovu se dostavil onen pocit mrazení, že tu něco není v pořádku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Obrázek spáchala Denaril.
Jak se vám líbí? Budeme vděčné za vaše komentáře. Podle obrázků pod textem vám snadno dojde, že autorky příběhem trošilinku žijí.
