Šerifka s amnézií

Výstřel čtyřicátý šestý: Divoký tymián

„Hledala jsem tě, Diego," promluvila k muži obtloustlé postavy Aurora. Ve vodových očích světlovlasého chlapiska se rozzářil úsměv.

Upustil z ruky tenkou dýku a přestal si všímat své oběti. Mladice stojící naproti němu si musela dát velký pozor, aby její pohled nepadl na ruce toho, kterého miluje. Jen ten malý prchavý okamžik, kdy vešla do pootevřených dveří, jí bylo jasné, že všechny ty krásné tóny, na které tančila, už zůstanou pouze v jejím srdci.

Viděla Alvara, jak odevzdaně zvedl hlavu a díval se tupě skrze ni. Ale ona se pomstí. Už teď ví, že tenhle blondýn nedojde své smrti přirozenou cestou.

„Auroro, má krásná vílo!" Přicházel s otevřenou náručí, kdy sestru odstrčila její tvrdošíjná sestra a bez zaváhání mu prohnala kulku hrudí.

Mrtvý ještě nedopadl k zemi a tanečnice už klečela u židle, kde seděl svázaný. Opatrně rozvazovala motouz prosáklý krví umělce. Nevnímala, co jí říká sestra a trhala ze své spodničky jeden obvaz za druhým.

Alvaro hleděl na skloněnou dívku u svých nohou a jen občas se jeho pohled střetl s Estrelliným.

„Ona tě zachránila," odpověděla na nevyřčený dotaz v jeho pohledu. Otočila svůj pohled k místu, kde pískalo srnčí mládě.

„Corzito," zašeptal a srnče zastříhalo oušky. Aurora vzhlédla a pohladila svého milovaného po tváři. Ten se jí podíval do zřítelnic, ve kterých nalezl vše, co může muž od ženy jen chtít. Estrella osvobodila zvíře, které se dalo na úprk.

„Udělal to nejlepší, co mohl," dívala se za ním exotická kráska.

~*~

„Už se moc těším na okamžik, kdy tě pohltí jen černočerná tma," řekl Anthoni, pln sadistického uspokojení z týrání své princezny. Stačil jen jeden pohyb jeho nožem, a už i druhé Estrellino oko ronilo krvavé slzy. Nadobro oslepla a nyní se již její existence nacházela plně pod šerifovou pevnou rukou. Bez zraku toho samozřejmě moc nezmohla.

Spoutaná, se šátkem zavázaným kolem něžných, avšak žízní popraskaných, rtů, přivázaná k židli na tisíce uzlů, jen tiše oddechovala. Slyšela jen lehký šum přicházející někde zezadu.

Najednou pocítila kovovou čepel Toniho žabikuchu na pravé tváři, na místě, kde se nacházelo její mateřské znaménko ve tvaru hvězdy.

Nejraději by byla, kdyby jej měla zahalené pod lehkým závojem a neukazovala jej ani mladému Chalvarézovi. Ta vada na ženině kráse totiž v sobě skrývala jakési magické čáry. Kdo jen úkosem na něj pohlédl, najednou přestal znát sám sebe a začal dychtit po moci i vládě nad druhými lidmi. Proto přes něj nosila krajkový kousek hedvábí, čímž to kouzlo v červeném plamínku orientální lucerny na lící aspoň trochu umlčela.

Jakmile si něco takového uvědomila, hned sebou začala škubat, snažíc se vyprostit z provazů, jež ji tížily na těle i duši. Bránila se, seč mohla, jenže si tím jen způsobila krvavé rány na zápěstích, hluboké až do masa.

Mezitím Alvaro, spoután, s roubíkem v ústech, nacházeje se v jakési stařičké barabizně, začal tušit, že se jeho královně stalo něco hrozného. Celé to sadistické řádění se mu ukázalo doslova před očima. Ten, který se měl někdy stát dobrým přítelem a komplicem, nyní trápil desperádovu vyvolenou.

Najednou se ukázalo světlo naděje – Anthoni odchází a přichází Aurora s Diegem. Princeznu osvobodí, všechny rány ošetří. Vědomi si moci Estrellina znamení na tváři, vše činí se sklopenými zraky.