Šerifka s amnézií

Výstřel šedesátý šestý: Pláč uhynulých chryzantém

Toni, maje na sobě honosné šaty své snoubenky, se necítil zcela ve své kůži. Nechal si oholit knír a nasadil si paruku, aby jeho proměna byla dokonalá. Svou mužnou pýchu odložit někam stranou, jelikož se to v nastalé situaci nehodilo. Doufal v nalezení jakéhokoliv vodítka, kterého dovede k jeho pomstě.

Na oslavách Díos de los Muertos se nacházel svázaný v dřevěné rakvi s roubíkem v ústech.

„Ta tvá služtička s maminkou tu nejsou, aby tě ochránily, že?" řekl nad ním skloněný muž. V jeho tónu hlasu byla znát jistá sadistická škodolibost. Anthoni se před jeho zraky v dřevěné rakvi začal nápadně svíjet, aby vypadal jako pravá spoutaná oběť s roubíkem v ústech.

Guakamole v jedné ruce svíral nůž, tou druhou lovil pod svůj oděv, kde mu na krku visel amulet umrlčí lebky na stříbrném řetízku.

„Tímhle ti vyříznu srdce z těla," naservíroval svázané i umlčené oběti pohled na ostří jeho čepele. „A tímhle," poklepal si prsty na talisman, „tě prokleju, abys ani na druhém břehu nikdy nenašla svůj klid!"

Šerif obdivoval, s jakým zápalem ten neschopa prožívá svou roli. I on se tedy ponořil do svých představ, Starosta do něj řezal, až z Anthoniho tekly krvavé potoky smíchané se slzami. Mladý Chalvaréz ucítil takovou bolest, že si konečně uvědomil, jaké to je týrat ženy. Ve verších své milované laňky doslova nešetřil, taková zvěrstva jim radostně způsoboval. Teď se on sám nacházel v roli svázané oběti.Lid procházející kolem se doslova bavil a rád přispěl nějakým tím penízem a on je zcela bezmocný, jako malý chlapec, kterého čeká tvrdé bití jeho otce. Jeho tvář polily horké slzy hořkosti.

„Hezky se na tebe kouká, ani nevíš, jak."

~*~

Neměli ani jeden z nich ponětí o tom, že mají i jiné, nežli živé publikum. Stejně tak si nepovšimli vraníka s dvěma jezdci.

Isobell měla s Pablem celkem hezký vztah, přesně takový, na kterém se dohodli, takový, který byla ona schopná akceptovat. Ale přece jen poslední dobou chovala stále více citů k bývalému ochmelkovi. Jeho možná tvárnost jí vracela naději mít zas moc, pevně v rukou.

Oblečená v černé šaty s rudou výšivkou na spodním lemu sukně, ve fialové vestě se třpytivými ornamenty ve tvaru růží, líce zabalené do lehkého šátečku vyrobeného z nejjemnějšího hedvábí v barvě oděvu. Na hlavě klobouk s krajkovou stuhou, rukavice bez prstů, kožené boty, revolver za pasem.

Tak se potajmu se vykradla z domu, aby si jí pan García nevšiml. Možná by se rozzuřil až k nepříčetnosti, což možná právě to, vidět svého Pablíta v jednom ohni, bylo to, co jí nutilo usilovat o tohoto mladíčka o patnáct let mladšího, než je sama.

Chytře požádala, aby mladíček zajel s jejím hřebečkem ke kováři jen jako protislužbičku za to, že mu pomůže dobít srdce nějaké hloupé holky.

Vlastně proč ne?

Rozhodla se, kdy přišel s prosbou k nim do lokálu. Mohlo by to být obdobně vzrušující, jako vyplenit celý bar.

V posledních dnech hodně vzpomínala na dobu, kdy jí bylo jako jemu a třásl se před ní svět. Jakmile dorazila k místu, kde na ni měl čekat, vyšvihla se též do sedla statného Espíritua, hned za mužem, kterému che uzmout nejen srdce. Načež se podržela jeho ramen. Kavalír dal koni pokyn ke klusu, přičemž s paní v černém stačil prohodit pár zdvořilostních slov.

Celá ulice se zaplnila obrazy, koberci, předměty s motivy lebek, koster i zbloudilých duší. Kolemjdoucím ještě do nosu praštila vůně karafiátů a magnólií v barvách zralých citrusů, aby odháněly zlé duchy a nevinného labutího peří pro duše dětí a rudé pro ty, co už dospěly.