Šerifka s amnézií

Výstřel třicátý třetí: Stříbrné odlesky vodní hladiny

Skupinka desperádos se ve své horské skrýši velice nudila. Vůdce, který za něco stál, už dávno odpočíval v pokoji v rodinné hrobce jako úctyhodný občan městečka. Starší ze synů byl ztracen ještě za jeho života a mladší, ač nastoupil na místo svého otce, ještě zastával úřad šerifa, jenž se s postem šéfa zločinecké bandy příliš neslučoval.

Ne, že by druhy zanedbával, jenže je od doby, kdy zemřel don Chalvaréz, relativně málo využíval. Obracel se na ně jen v případě naprosto dokonale promyšlených plánů. A těch nebylo mnoho. Navíc se Anthoniho kancelář od domu na návrší nacházela neopodstatněným směrem, tudíž by mladíkovi nebylo po chuti vysvětlovat neustále své záměry, než by se ke společníkům svého padre dostal.

Nejsilnější ze zločinců, který se prohlásil za nynějšího kápa, se tedy rozhodl, že nazítří společně vykradou banku, kterou už delší dobu měli v hledáčku.

Než kohout stačil třikrát zakokrhat a jitřenka vyjít nad obzor, zločinecká banda se plná nadšení přehrabovala v nejrůznějších trezorech, nikým nezpozorována. V okamžiku ještě notném, před otevírací dobou, dovnitř vešla mladičká úřednice, která, jakmile uviděla maskované zločince, kterak do sedlových brašen cpali štosy bankovek a pár zlatých prutů k tomu, se chystala zavolat šerifa. Když se pomalu plížila k telefonu, aby na kulatém ciferníku vytočila číslo Anthoniho Chalvaréze, dostala ránu přímo do zad. Bolestí se svalila až na zem.

Chtěla vstát, ale to už jí jeden z nich spoutával ruce za zády a přes její tenké rty zavazoval svůj černý šátek. Svým kumpánům dal povel k odchodu a ženu vlekl za nohy až k vlastnímu ryzákovi. Přehodil si obětní ovečku přes koňský hřbet, pobízeje svého statného oře k trysku. Vůdcovi společníci jej následovali.

Mladice se probudila v neznámých prostorách nevalného vzezření. Svázaná a s kouskem látky přes ústa toho moc nezmohla. Uslyšela kroky. Zbystřila, načež uviděla stín patřící mohutné postavě, jež se právě rozhodovala, jak naložit s osudem rukojmí.

~*~

„Ruce vzhůru, ani hnout," zavelela příchozí hlubokým hlasem, ukazujíc na mladého šerifa revolverem s vykládanou rukojetí. Ten se zájmem pozoroval zjev stojící před sebou.

Ženě se ve vlasech leskl diadém, její tváře spočívaly zabaleny ve starorůžovém šátečku po okrajích zdobeném krajkou. Dáma byla oděna do nachově purpurového sárí, vyšperkovaném třpytivými výšivkami v orientálním stylu. Winchestrovku, na jejíž rukojeti i mechanice se skvěly umělecky vyryté indické vzory, si odložila stranou, aby jí při chůzi nepřekážela.

Celým prostorem se rozléhalo dunění okovaných podpatků cizinčiných pevných, bělostných, orientální výšívkou zdobených, kožených, šněrovacích, kotníčkových bot. Šla směrem ke stolu, na němž ležel mužův deník. Anthoni po něm hbitě chňapl, ale cizinka mu přitiskla svou zbraň k líčku a natáhla kohout: 

,,E, e, e," zamrkala.

Nemohl říci, jak se tvářila, ale hlas prozrazoval jisté veselí. Dál se nestoudně probírala knihou, až z jejích stran vylovila fotografii mladičké šerifky. Chalvaréz jen vztekle zatínal pěsti položené na stehnech, vyčítaje si svou chybu v podobě pásu s revolverem zavěšeném na věšáku dobré dva metry od něj.

Jen bůh věděl, co má za lubem. Chvíli si prohlížela podobenku. Když se dostatečně pokochala, lehce si narovnala látku omotanou kolem těla, kterou nosila jako šerpu, a obrázek si dala za stříbrný opasek, který lemoval svrchní část její až na zem dlouhé sukně. Po Anthonim házela lehce koketní pohledy, což mladíka znejistilo snad ještě více než příchod dámy z nějakého dalekého kraje.