Šerifka s amnézií

Výstřel třicátý devátý: Perlový lesk dívčích slz

Serena zůstávala v Mariině těle, co nejdéle to bylo možné. Doufala, že čím déle se její hostitelka probere k vědomí, tím lépe. Jistě i tak bude zmatená a zoufalá. Proč zbytečně prodlužovat její muka tím, že se probere s roubíkem v ústech, svázaná na místě, odkud ji dávno ten bídák odtáhl.

Poslouchala přibližující se hluk. Budící se vědomí ji tlačilo pryč a ona byla čím dál slabší. Pocítila uvnitř hlavy onen hukot křídel, který tak hrdinku týrá po celou dobu, co se navrátila na tento svět.

S pocitem tahu byla vyrvána ven a cítila oslabení. Nerozuměla tomu, jak je to možné a klečela před postavou zahalenou v růžové, vlahé, teplé auře. Dívala se do jantarově zbarvených očí.

Zpočátku si myslela, že hledí skrz ni. Šok, kdy jí došlo, že to tak není, byl skoro stejně velký, jaký zažila v den, kdy jako duše navrátivší se ze záhrobí prošla černou mlhovinou.

,,Šerifka," naznačila Maria s šátkem v ústech a dívala se na mlhavě nezaostřenou postavu klečící před sebou. Nezdálo se, že by byla nějak vyplašená, spíš uklidněná, došlo Sereně. Maria zavřela oči.

,,Tudy, tady byl střevíc slečny Rico," dolehl sytý hlas Anthoniho Chalvaréze k uším probouzející se Marii. Začala se zmítat a kopat do obložení.

,,Ticho!" Ozvalo se z venku. Snažila se vyvléknout z pout, ale byla uvázaná pevně. Serena byla pečlivá v přípravě všeho, co má ctihodnou slečnu zachránit.

,,Dovnitř!"

Mariu zalilo světlo, ve kterém jak bůh pomsty stál šerif s tasenou zbraní a kloboukem zasunutým hluboko do čela. Z očí unesené stekly slzy. To co nemohl vidět nikdo, až na jediného muže stojícího v pozadí celého davu, že neplakala jen dáma z bohatého domu, ale i ztracená duše, Sereny Buendíno.

,,Doktora, nosítka, rychle!" vykřikl úřadující šerif a přispěchal ke své snoubence. Na povrchu se tvářil jako milující snoubenec. Uvnitř byl zmatený a rozhořčený sám sebou. Jak jen mohl přehlédnout fakt, že tu bohatá kráska zůstala.

Poklekl a jemně rozvazoval šátek, ostrou dýkou rozřezával provazy, které odřely porcelánově dokonalou pleť ženy, kterou si má vzít.

Opatrně otíral bělostným kapesníčkem slzy a odřeninu na čele zajmuté. Tetelil se blahem, v počátku doufal, že ji najde někde uprostřed skal a nejlépe zneuctěnou tak, aby mohl vycouvat z nechtěného manželství, ale teď. Ach ano, jak byl potěšen, že vše dopadlo takto. Ta vzpomínka na to jak leží v šeru a ze zmučeného pohledu jí vytékají proudy slz. To je vzpomínka, která obohatí jeho sny a představy.

,,Doktore!" zvolal za své rameno na soptícího muže s červeným obličejem. Nerozuměl, proč si toho dýchavičného starce stále rodina Rico drží u sebe, takový nanicovatý páprda. On by ho nenechal ošetřit ani chcípající ovci, natož své jediné dítě. Možná v tom domě je něco shnilého.

„A-ano, šerife, jistě, udělejte mi místo, a ta nosítka sem!" Začal reagovat lékař. Měřil tep své pacientky a tisknul jí na čelo svou upocenou dlaň. „Nebojte se, done Chalvarézi, vypadá to, že půjde jen o duševní otřes a pár neškodných oděrek."

Anthoni si však tím nebyl zcela jist. Čekal, že situace s jeho snoubenkou bude vážnější.

Zatímco se ještě nedávno ponořoval do svých sadistických představ, chtě alespoň v jedné z nich Mariu utýrat k smrti tím nejnechutnějším způsobem, nyní si o ni začal dělat starosti. V duchu se proklínal za to, že si po sňatku svou manželku pojistí tak, že ji spoutá, dá jí do úst roubík, kolem krku sepne obojek s hřeby otočenými dovnitř a ženinu tvář zohaví nějakou kyselinou. Jenže ji nyní viděl ve velice bídném stavu. Přál si, pokud by byla upoutána ve špitálu na lůžko, ležet vedle ní, hladit po vlasech a šeptat do uší verše z jeho ztrápené mysli: