Šerifka s amnézií

Výstřel dvacátý pátý: Dobré úmysly

„Natáhnout kohoutek, stisknout spoušť... Co je na tom těžkého?" křičel šerif, Salvátor Buendíno na svou tehdy velice mladičkou dceru. Ta se neohrabaně chopila těžkého koltu o velké ráži, snažíc se uposlechnout otcův příkaz.

Drobnýma ručkama sotva dosáhla na to, čím se zbraň ovládala, natož aby z ní dokázala vystřelit.

Zkrátka musela o nějakou tu dobu později přijít Krásná seňora, na povrchu drsná žena se šátkem přes dolní polovinu obličeje a pistolí za pasem, uvnitř nádherná i dobrosrdečná labuť, aby něco takového Serenku naučila.

Dívenka se pro ni mohla úplně roztrhat. Plná motivace pro ženu, která aspoň na chvíli vyplnila místo po zemřelé matce holčičky, dovedla ze vzrostlého stromu rostoucího u jakéhosi bankéřského sídla sestřelit nebohého ptáčka, později též jablko třpytící se zlatem. Za odměnu si malá šerifka mohla do něj kousnout, něco si při tom přát.

Moc dobře věděla, že jednou po jejím otci převezme úřad, tudíž snila o tom, jakou bude ženou zákona a jak bude pomáhat lidem ve městě.

Už nyní se v ní ozvaly sklony k altruistickému chování. Mohla si žádat bohatství i moc, prostě cokoliv, jenže, otočivši se k dámě s hedvábným závojíčkem, chtěla, aby dáma, jež děvče pomalu během chvilky naučila obratně zacházet se zbraní, nalezla svou ztracenou krásu, poněvadž její obličej tehdy hyzdila nepěkná jizva táhnoucí se přes pravou líci.

Je to přesně ta, kterou hledám, řekla si již devatenáctiletá hrdinka pro sebe, protože se jí pomalu, ale jistě, začaly vracet vzpomínky na onu dámu, která byla v současné době majitelkou docela pěkně zařízeného lokálu a měla za manžela bývalého banditu. Jen Krásná seňora mi může povědět, kým doopravdy jsem.

Zvedla svou zamyšlenou tvář a pohlédla na rozčilujícího se muže: ,,Přemýšlela jsem," odpověděla na drsné přivítání, ,,když jsem byla vrácena na tento svět, vybavuji si pokoj, zcela jistě ženský, nějak jsem věděla, že jde o můj domov," odmlčela se a prošla do Jerryho ložnice a posadila se do okna a hleděla na temnou oblohu posetou hvězdami. ,,Teď si nemohu vybavit, kde to bylo a jak vypadal," přitiskla svůj obličej k skrčeným kolenům a huhlavě dodala: ,,zato vím, kde najdu ženu, co má odpovědi."

Chalvarézovi vynechalo srdce jeden úder.

~*~

Den se probudil do zářivých barev. Residence dona Rica byla dávno v pohybu, jakmile se z hlubokého spánku probrala i domácí slečna.

Tak jako v každý jiný den otevřela dveře její služebná a s podlézavým úsměvem přinášela mladé ženě snídani do lůžka.

,,Dobré jitro, slečno," ozval se její příliš vysoký a otravný hlas.

Maria suše odvětila: ,,Dobré, Reyno," myslela však na jinou odpověď.

,,Jako obvykle káva a ovoce," pokládala služebná tác se jídlem na stoleček přes nohy ležící.

,,Jistě, děkuji. Dnes se učešu sama. Můžeš jít," stroze propustila pihovatou dívku, jíž z očí prýštila nenávist. Čekala, až za sebou zavře dveře, vstala a obsah hrnku vychrstla oknem do zahrady. Nevěděla, co ji k tomu přimělo a raději to neřešila.

Pomalu ujídala plátky nakrájené papáji a dívala se na sebe do zrcadla. Pokračovala v tom, kdy si mechanicky pročesávala své dlouhé hnědé kadeře, až se začaly lesknout.

Do zad jí vstoupila matka: ,,Mario, musíme si pohovořit," začala přísně. Dcera se k ní otočila s nic neříkajícím výrazem ve tváři: