Šerifka s amnézií

Výstřel sedmý: Žalozpěv spoutané orchydeje

„Diego?" otočila se mladičká vražedkyně na jednoho ze svých kumpánů. Tvář měla zakrytou hedvábným šátkem, který dostala právě od muže, s nímž nyní vyrazila. Původně si sice chtěla vzít černý šál, jedno z jejích poznávacích znamení, ale poslíček si přál, aby opustila paty stavení, kde přebývala, s dárkem od něj.

„Ano, seňorito?" otázal se, přičemž zvedl jedno obočí vzhůru.

„Možná, že jsem nalezla stopy, které by nás k té šerifské holce a její matce mohly zavést," odpověděla. „Musíme jet stále na sever až k městu."

Nápad by to byl dobrý, jenže pán v tmavém oblečení a klobouku stejné barvy najednou znejistěl, poněvadž začal mít jakousi zvláštní, avšak nepříliš příznivou, předtuchu.

Trochu se nám věci vymykají z rukou. Má intuice mi napovídá, že se k té zpropadené děvce jen tak nedostaneme. Jakoby mezi námi a tou ženskou existovala jakýsi mlžný opar, přes který se jen tak nedostaneme. Měl bych na něco takového svou paní upozornit?

~*~

Nejkrásnější a nejvznešenější ze třech mužů, Ramón, právě hlídkoval u Constance. Bylo to zrovna v době, kdy si Ďábelská seňorita vyjela k doupěti desperádos umlčet její vnitřní hlas, nabádající k masakrům všeho druhu. Obchodníkova žena, kdyby mohla mluvit, by jej jistě ráda poprosila o sklenku čisté vody na uhašení žízně. Hrdlo již měla od samého horka i sucha vyprahlé. Hlídkující chtěl sice zprvu poslechnout svou nadřízenou, které už nějaký ten pátek sloužil, nepoddávat se přiškrcenému vzlyknutí zajaté laně, jenže byl příliš citlivý na to, aby si neustále hrál na toho největšího drsňáka pod sluncem. Nebo si to rád o sobě myslel. Spěchal do kuchyně stařičkého stavení, z kredence vytáhl malovaný džbán, poněvadž žádnou sklenici nenašel, a po okraj jej naplnil čirou tekutinou. Spěchal za paní přivázanou k židli, jako by jí četl myšlenky. Nebohé ovečce vytáhl roubík z úst, přičemž té dámě přiblížil okraj nádoby k jejím až do krve popraskaným rtům, jakmile se zhluboka nadechla.

„Díky moc, šlechetný muži," řekla zdrceným a znaveným hlasem. „Vaše paní by mne jistě nechala zemřít žízní, a dva vaši společníci samozřejmě také."

„Rádo se stalo," zareagoval. „Hned vám dám i najíst."

Uřízl krajíc ještě čerstvého, voňavého chleba, který nalezl v přilehlé komůrce, načež z něj dal spoutané orchideji trochu kousnout.

„Klidně bych vám dal i svobodu, jenže bohatě stačilo, že jsem porušil už několik zákazů své seňority a o vás se postaral. Aspoň v tomhle jí chci zůstat věrný..."

Žena, pevně svázaná na židli, si prohlížela jednoho ze svých věznitelů, netušíc, co se dělo tam nahoře. Jediné, co věděla s jistotou, bylo ticho, naprosté, dokonalé, děsivě hrobové ticho. Nemyslí si, že jsem pro něj nebezpečím, pomyslela si, kdy se na něj plaše usmála s hrůzou v očích.

Její srdce si žádalo zjistit vše až do toho nejmenšího detailu. Byla zavřená v temném sklepení, násilně odříznuta od všeho okolního dění. Připadala si jako v jednom starém podobenství, vypravujícím o vězních spoutaných v jeskyni, kterým jakýsi vyšší princip odepřel pohled na denní světlo. Jeden z nich však dostal možnost vyjít ven, rozhlédnout se kolem sebe, nechat na své tělo dopadat sluneční paprsky a nadechnout se čerstvého vzduchu. A přesně něco takového si přála i manželka zastřeleného obchodníka. Rozhodla se tedy nejít přímo, ale pěkně od lesa, jak se tak říkalo. Jen tímto způsobem by s největší pravděpodobností mohla získat zpět ztracenou svobodu, nebo si to alespoň tak představovala.