Šerifka s amnézií

Výstřel čtrnáctý: Zamilovaní andělé

„Tak po tomhle mě už seňorita nebude mít vůbec ráda," zlobil se tmavovlasý Mexičan na svého kumpána. „Můžeš za to ty, blbečku!" Nemohl skousnout, že Pablo dal Isobell něco, co si přála z celého srdce – kytici ženiných květů, kouzelný medailon i ztracenou a znovunalezenou krásu. Diego se na mladšího parťáka nemohl podívat ani koutkem oka. Záviděl mu, jak snadno si dokázal zelenáč získat přízeň jeho mladé paní. „Je mi úplně jedno, jestli tady budeš sám nebo ne. Po Ramónově smrti ses tak nehorázně změnil..." Pomalu si balil brašny, chystaje se na odchod. „Klidně ať naši dámičku, nebo tebe, sežerou kojoti, když jsem vám tady k ničemu..."

„Ne, nejsi!" skočil mu ten druhý do řeči.

„No, ale jen se podívej. Od té doby, co oslavila narozeniny, si mě ani nevšímá. Má oči jenom pro tebe, ty malej, zamilovanej bastarde!"

Nejstarší z banditů si přehodil zavazadla přes hřbet svého koně, vyhoupl se do sedla, načež dal hřebci pokyn k cvalu a zmizel jako prach ve větru.

Dáma se náhle probudila. Vykonala ranní očistu, převlékla se z nočního hábitu do košile, vesty i sukně, jdouc k osamělému sluhovi, který právě seděl na lavičce před domem jak hromádka neštěstí. I když se snažil potlačit proudy jeho emocí, byl mužem, nesměl plakat, příliš to nedokázal. Královna banditů jej něžně pohladila po líčku, snažíc se lehce přecitlivělého mladíčka uklidnit. Uvědomila si však, že jí nastalá situace naprosto vyhovovala. Ne že by byla tak škodolibá, ale již měla plné zuby nekonečných hádek mezi svými třemi, později už jen dvěma, poslíčky.

Jakmile na šat podřízeného skáply poslední slzy, pověděl:

„Víte, seňorito, já, já... Vás miluji!" Tato slova se mu neříkala příliš snadno.

„Já tebe taky," zareagovala. „Promiň, měla jsem ti to vzkázat už dávno, ale nechtěla jsem si zbytečně mezi vámi dělat nepřátele. Asi víš, jak Diego každému záviděl. A Ramónova zvrácená dušička by něco takového asi jen těžko pochopila. Ale teď si tady žijeme jen my dva." Srdečně se pousmála. „Klidně mi můžeš tykat i oslovovat jménem, mě už omrzela hra na paní a jejího sluhu."

Bývalý zločinec se zaradoval, přičemž hned dostal nápad, jak svou družku potěšit. Zvednuv se z lavice, odkráčel do kuchyně, kde krajkovým ubrusem prostřel stůl, usmažil na rezavé plotýnce pár masových tortill, do sklenek z broušeného skla nalil tequillu, načež ještě stačil zapálit pár svic barvy jantaru. Připravím jí dokonalou večeři při svíčkách, šeptal si pro sebe. Pozval mladou ženu dovnitř, usadil ji ke stolu a začal servírovat pokrm i přípitek na stůl.

„Dobrou chuť," popřál ženě po svém boku. Ta si dala pár neposlušných pramenů černých kadeří za ucho, pouštějící se směle do jídla. Avšak jí neuniklo, že si muž nechtěl sundat černý šátek ze svého obličeje, jako by se za něco styděl. Dámě se ale dostalo odpovědi, že když se ji Pablo poprvé pokoušel požádat o ruku, neuvědomil si, že mu tenkrát za zády stáli jeho dva kumpáni, kteří se na to nemohli dívat. Oba se na něj v ten čas vrhli, spoutali, odvedli do sklepa. Diego jej častoval těmi nejošklivějšími nadávkami, jaké znal, a Ramón, beroucí do rukou nůž, zohavil svému parťákovi obličej, čímž mu způsobil dvě jizvy táhnoucí se od nosu ke koutkům Pablových mužných rtů.

Vědět, jací oba dovedli být, nikdy bych je u sebe nezaměstnávala, pošeptala si Isobell pro sebe. Oni mi dali dárky, aby si mou přízeň i náklonnost koupili. Jen můj nejmladší mi dokázal zahrát na mou oblíbenou strunu a upřímně mne mít rád.

~*~

,,Pojďme pryč," syčel do ucha svému společníkovi již od pohledu nebezpečný muž opásaný pásem s pouzdrem s revolerverem. ,,To nevíš, co se o tomto místě traduje?" pokračoval v komentování své nespokojenosti. Muž vedle něj v obdobném šatu, pásu a sombréru jen souhlasně přikývl.