Šerifka s amnézií

Výstřel patnáctý: Krystal ticha

„Tak ty sis dovolil si ukořistit srdce naší seňority?" křičel Diego na Pabla přivázaného k židli. Hned nato se otočil k Ramónovi, aby on na nejmladším z tria výtečníků provedl jakýsi krvavý počin. To bylo poprvé, co se egoistický závistivec otočil na krásného pána se zvrácenou dušičkou. „No počkej, to si odpykáš!"

Stačila jen dvě mávnutí nožem a dvě krvácející rány táhnoucí se od nosu ke rtům a již byly na světě zohyzdňující jizvy. Mladík vykřikl bolestí, snaže se nějak vyprostit z pout. Marně zadržoval slzy, jak cítil, že se mu lana na zápěstích zařezávala až do masa.

„A teď už bude mít ráda jenom mě," pověděl nejstarší.

„Nebo mne," přitakal ten druhý. „Ale tebe ne. To ti nikdo neřekl, že jsi výsledkem krvesmilstva, tudíž si lásku vznešené dámy ani nezasloužíš? Já až moc dobře znám tvé rodiče – byli to bratr se sestrou, kteří se do sebe při svitu měsíčního srpku zamilovali, pak se i přes protest svého okolí vzali a zplodili tebe, zrůdičko! Měli zavolat nějakého a vzít ti život dřív, než ses narodil, abys nám tady nedělal ostudu!"

Oba trýznitelé odešli bůhvíkam, nechávajíce toho třetího napospas vlastnímu osudu. Jenže ani jeden z nich netušil, že Isobell právě dorazila z menší projížďky po okolí. Sesedla z Espíritua. Zaslechnuvší bolestný pláč jejího oblíbence, pádila k němu, až si pomalu šlapala na lem své dlouhé sukně. Viděla, jak se krev řinula po Pablově obličeji. Chtěla se trochu napít té životodárné tekutiny, ale dokázala se včas ovládnout. Se zvlhlými zornicemi poklekla ke svázanému a ihned jej osvobodila. Ošetřila všechny rány na jeho těle.

Jakmile se poslíček aspoň trochu vzpamatoval, chtěl se na sebe podívat do zrcadla. Viděl, že se z mladíčka, který by klidně svou krásou i šarmem mohl snadno konkurovat prostřednímu ze sluhů Ďábelské, stalo ošklivé monstrum. Dal si hlavu do dlaní, načež začal usedavě plakat. Bude mne i takhle má paní milovat?

Ovšem osud jednoho muže nebyl krvavé lady vůbec lhostejný. Ze šatníku svého bratra Rafaela vylovila kožené rukavice a černý šátek, doufajíc, že tím zakryje jizvy na Pablově zápěstích i obličeji. Jakmile se sluha trošičku vyšňořil, uvědomil si, že mu darované věci padly jak ulité.

„Tak, teď vypadáš jako opravdový bandita," řekla Isobell, přičemž se paranormálně pousmála. „Zbývá jen klobouk posazený hluboko do čela." I ten se jí však podařilo sehnat. Ona moc dobře věděla, kterak svému nejzranitelnějšímu aspoň trochu zvednout ego...

~*~

„Nevadí ti, že tak krásný karafiát má vedle sebe ošklivého muže, který si musí neustále zakrývat svou tvář a ruce?" otázal se Pablíto své manželky.

Dosud si krásná seňora z ničeho takového nedělala těžkou hlavu, ale nyní si uvědomila, že by si na něj mohli lidé ukazovat jako tenkrát na ni, když se po světě procházela s černým šálem, nebo hedvábným šátečkem, zavázaným přes její malované tvářičky.

Určitě by mu pomohl nějaký ten zázrak, šeptala si pro sebe. Najednou si vzpomněla, že na okraji města sídlí, podle většiny, starý blázen, který si říkal Bernardito Coppola. Nejen, že prodával drahé léčivé kameny, indiánské amulety, a bůh ví, co ještě, ale kdysi dávno pracoval i jako lékárník, který svými bylinnými lektvary dokázal nemožné. Bohužel si onoho člověka nevybavila už dříve, kdy pomoc od něj potřebovala jako sůl. Ale kdyby tohoto starého šamana navštívila a nechala svou vadu na kráse zmizet pouhým lusknutím prstů, nikdy by nepoznala, jak byli Diego s Ramónem falešní a Pablo opravdový. Pravděpodobně by stejně nedokázal zacelit její vnitřní jizvy.