Šerifka s amnézií

Výstřel třicátý čtvrtý: Krásnější než květy jasmínu

Studené světlo měsíce se lámalo na vodní hladině napajedla. Tmavá ženská postava usedla velice neelegantně na sud. Prohlížela si útlé prsty v krajkových rukavičkách:

„Tak jak dlouho ještě musím čekat?"

Zvedla pohled plný zloby k muži před sebou:

„Pedro, tak jak dlouho mám ještě čekat?" Vytáhla si sukni a široce roztáhla nohy.

Muž přikročil k smyslné ženštině a o břicho se mu opřela špička kudly.

„Ty si myslíš, že si uděláš hovno, a já se nechám zatáhnout do postele? Tak na to zapomeň," přitlačila nůž, až se kolem špičky spustil čůrek lepkavé, horké tekutiny.

,,No tak, křepelko," stále vzrušeně zašeptal dívčině do vlasů, „už to bude, ty ji nějak vylákáš a já se postarám, už o to, aby jsme dostali tolik kýžený obnos." Pohladil tvrdou vyjednavačku po vlasech: „Tak už toho nech, sama moc dobře víš, že sama chceš, abych tu sukýnku vykasal vejš."

Nůž na své špici zbarvený do rubínové byl zabodnut vedle dívčího stehna. Noc byla klidná, až na pár vyplašených myší, nikdo nevěděl o dostaveníčku nestoudnice a desperáda.

Tak si to totiž představovali. Jen maličký problém se nalezl. Jejich počínání viděl a slyšel někdo, kdo k tomu má hodně co říci.

~*~

„Takže ty říkáš, že můj bratr je poškozený?" Zeptal se v soukromí domku v kopcích Jerry Sereny.

Přikývla.

Jerremy se zachmuřil: „Já vím. Můžu za to já a hlavně náš otec. Sama sis vzpomněla, že mu tvůj otec, šerif Buendíno, nikdy nevěřil. Věř mi, on opravdu nikdy nebyl tím, zač ho měla většina lidí v okolí," díval se někam mimo prostor. „Řekl jsem ti, že mi nevadilo, jakým způsobem mě vychovával, ale Anthoni," odmlčel se, „on byl takové sladké a nevinné dítě. Strašně špatně nesl veškeré urážky a ústrky z otcovy strany. Možná to bylo tím, že se mu chtěl zavděčit daleko více než já. Náš padre prostě nebyl slušným člověkem, za každým rozhodnutím viděl zlato a bankovky."

Vstal a prošel místností, vyndal z police jednu celkem hodně osahanou knihu a z ní vyjmul stařičkou fotografii a přidržel ji tak, aby se Serena mohla podívat. Byla na ní rodina Pabla Chalvaréze.

„Tak si asi pamatují všichni naši rodinku. Krásní synci, vznešená dona a její manžel. No a ten starší kluk začal vidět věci, co by neměl. To ten muž nemohl nechat být," vzdychl. „Jak by mohl? Když potřeboval, abych byl jeho následovníkem. Ve všem. Tak na mě přivolal vymítače ďábla, doktory, elektrošoky, kněze, myslím si, že se pak obrátil i v potají na indiánské šamany. Každopádně, můj malý bráška to všechno vnímal. Slyšel mě mluvit o neexistujícím," omluvně se podíval na Serenu, protože ona existuje a pokračoval, „a pak křik, když mi pod nehty zaráželi třísky ze svatých předmětů, a do krku mi lili dávidla." Otřásl se. I bludná duše se otřásla.

„Já se začal zaobírat jen sám sebou a Anthoni neměl nikoho, o koho by se mohl opřít. Už tehdy chytal myšky a nechával je za nohy přivázané tak, aby si s nimi kočky mohly pohrát, nebo naopak dráždil kočku myší, ale nenechal ji, aby ji mohla ulovit. Nejspíše se vše zhoršilo." Dokončil svou litánii na vyděšenou reakci bludičky, pro kterou mu tlouklo srdce.

Sereně se na řasách zachytila slza: „Myslíš, že to co jsem zaslechla a zahlédla," zvedla své propastné jámy k muži v místnosti, „že opravdu je schopen udělat? Ublíží takovým hrozným způsobem někomu, kdo v něj věří?"