Šerifka s amnézií

Výstřel padesátý osmý: Pach bolesti i utrpení

Sedmi mužům s šátky přes obličej noc přála. Byla černá, i nebesa se oděla do mraků, aby skryla světlo měsíce a hvězd. Estéban, byl sice jako desperád k ničemu, zato průzkumník a vyzvědač byl k nezaplacení, dokonce dokázal kreslit podobenky lidí.

Proto mají dávno lapené a svázané potomky pána obchodníka i jeho choť. Jen velice lehce zaklepali u postranních dveří domu s obchodem a ty se ihned otevřely.

„Hodný fotřík," zastřeně pronesl první z mužů a poplácal obtloustlého obchodníka po tváři. „Tak abychom začali, ne?" rozvalil se nevybíravě do jednoho z křesel a neustále mířil hlavní revolveru na vystrašeného chlápka. „Víš, my ti vlastně ani nechce dělat problémy, jen jak to říci?"

Jeho pousmání pod zamaskováním bylo slyšet.

„Myslím si, že tu prostě vadíš, debílku," přidal se další z mužů, kteří se mu nakvartýrovali do domu. Pohrával si s čepelí nože, až házela z bludného světla lampy, zavěšené od stropu, prasátka.

„Udě-, udělám, co budete chtít, jen jim neubližujte, ano?" koktavě ze sebe tlačil. „Jsou v pořádku? Všichni tři?"

„Ale jistě, už jen čekaj na to, až za nima vysmahneš," znovu zamířil na jeho hlavu ten v křesle. Pupkáč nebyl schopen odtrhnout oči od nástroje smrti, ale slyšel, jak ostatní brouzdají po místnostech a nestydatě otevírají a zavírají skříně i šuplata.

„Ano, co mám, co musím, co musím udělat?" ptal se vyděšeně a pot se mu z čela řinul do očí, které mu začaly od samé soli slzet.

„Tady podepiš darovací smlouvu, voblíkni se a my tě vodvedeme za rodinkou. Pokud se pokusíte jen malíčkem vrátit, tak vás pošlem za vostatníma andělama do nebíčka. Rozumíš mi, obchodníčku?" rozesmáli se všichni. Ani ne tak tomu, co pronesl jeden z nich, ale tomu, jak se dýka, s kterou si hrál ještě před chvílí ten druhý, zabodla kousek od ramene muže a tomu selhal močový svěrač.

Jen co byl dům přepsán na jméno Luis Delgado, nešetrně v promočeném šatu odvedli ubohého muže za město, tam opravdu na něj čekala jeho rodina, živá. Jen co se objali, padly čtyři výstřely.

„Mohli jsme si nechat aspoň tu holku, byla celkem hezky rostlá," namítal jeden z banditů, kdy přivazoval mrtvolu za nohy, aby ji odtáhli tam, kde si na mršině pochutnají supi a kojoti.

„Co s pannou, máš lepší si zajít do bordelu, ty holky tam vědí, jak se postarat o chlapa," odpověděl jiný a ostatní souhlasili.

~*~

Jerremy Chalvaréz se nastěhoval do domu ve městě, svou krásnou kobylku nechal ustájit u kováře, který nešetřil superlativy nad její stavbou těla, všemožně se snažil získat nějaké informace o rodokmenu zvířete.

Mladý muž ošuntělého vzhledu se velice dobře ocitl celkem v nesnázích. Zjistil, že Serenina nenápadná pomoc, na kterou si v podstatě již navykl, mu chybí. Cítil, jak obtížně hledá ono umění, jež mu vtloukal do hlavy jeho mrtvý otec. Nakonec se mu přeci jen podařilo dosáhnout uspokojivých odpovědí, aby nevznikla ani sebemenší kapička podezření.

Jeho osobní věci mu dokonce vybavila posluhovačka, poslaná z domu Chalvarézových. On sám teď seděl v obytné místnosti na svém oblíbeném křesle a na kolenou měl rozloženou, rozečtenou knihu. Mohlo se zdát, že čte, ale jen přemýšlel, co se mohlo stát lidem, kteří zde ještě nedávno žili. Našel zapadlý obrázek rodiny za jednou komodou. Jistě to byli slušní lidé a dařilo se jim poměrně dobře, ale pro jejich férové jednání se znelíbili jeho bratrovi. Za dob, kdy okolí vládl Pablo Chalvaréz, by se z děvčat staly děvky, chlapci se stali dělníky v dolech, kde s nimi bylo zacházeno hůř než s dobytkem a rodiče dle věku, bordel a doly, nebo okamžitá smrt.