Šerifka s amnézií

Výstřel osmý: Chladný závan horkého větru

Jerremy Chalvaréz seděl opřený o zeď ve stínu onoho domu, o nějž se opíral. Oči zavřené a ruce pevně sevřené v pěst. Jeho srdeční rytmus se pomalu vracel k normálu. Bylo to skoro takové, jako kdy poprvé viděl duši opustit tělo.

„Tady, hrnek s vodou."

Zvedl unavený zrak a doufal, že už to bude jen neskutečný přízrak, a ne tato slečna. Slečna, kterou si má jeho bratr vzít za manželku. Natáhl se pro plechový hrnek, který nejspíš našla někde pohozený, soudě podle jeho pomačkaných a vyboulených stěn. Dotknul se při tom prstů dívky o čtyři roky mladší, z jejího horkého doteku jej zamrazilo. Ucukl, až lehce kalná tekutina vystříkla ven.

„Duše, musíš pryč! Tohle je nejhorší možný tělo, který můžeš mít." Zasípal poté, co najednou do sebe obrátil onen nápoj, který pil jen výjimečně. „Tohle tělo patří ctihodný slečně a podle toho, že ty máš v ruce zbraň, bych neřekl, že jsi něco tak podobného." Díval se do obličeje, který většinou byl bez výrazu nebo se bezduše usmíval, jak se na něj začíná mračit a z podstaty celého těla jde hněv.

,,Jerry, tím chceš naznačit konkrétně co?" vyštěkla. Jerry by nebyl schopen říci, čí hlas vlastně slyšel, zda duše bez paměti, nebo Marii Rico. Znovu mu přes páteř přeběhl mráz.

„Jen to, že tohle tělo," mávl rukou před sešněrovanou postavou v sukni se spodničkou, „bude mít někde nedaleko služebnou, matku, nebo jiný doprovod. V nejhorším případě snoubence, který je ke všemu můj mladší bratr a šerif." Jeho kyselý výraz měl dát na srozuměnou celému světu, že jejich vztah rozhodně nepatří k těm harmonickým.

~*~

Zbloudilé duše si většinou nemohou přivlastnit tělesnou schránku, tak snadno, jako se to nyní stalo. Většinou to dokáží jen ti, co bloudí po světě už několik desítek let, a to jen s čerstvě zemřelou osobou a na maličký okamžik. Většinou se majitel těla a duševní entita shodují buď ve vzhledu, či nátuře. Ale pro Serenu a Mariu to tak nebylo.

Možná i toto vědomí Jerrym otřáslo daleko více, než že duše bez paměti na něj promluvila skrze dívčina ústa.

Nebohá bludička zemřela za svitu stříbrného měsíce, pádem z koně po několika smrtonosných výstřelech nějakého ozbrojeného šílence, jenž se mladičké šerifce zrovna připletl do cesty. Zda úmyslně, či jen omylem je součástí oné temnoty na dně černé šachty, v níž dlí její ostatní vzpomínky a informace o sobě sama. Temná mlhovina, křídla padlých andělů, znovuzrození, bezedná propast plná nejrůznějších vzpomínek i mentální blok v hrdinčině hlavě. V době, kdy se Serena dozvěděla o svém novém stavu, se ve městě zpátky do reality probrala mladičká dáma po pro ní tak otřesném zážitku, setkání se s chřestýšem. I když jí rodiče dali výchovu hodnou anglické či španělské aristokratky, slečna Rico najednou začala dychtit po nějaké střelné zbrani.

Směle, plna odvahy, o níž se jí ani nezdálo, si nakročila do jednoho z barů nacházejících se ve městě. Ve stejnou dobu se tu objevil jeden chlápek pochybné minulosti. Než se Maria stačila plně vzpamatovat, onen muž ji napadl zezadu, jednou rukou zakryl ústa, aby nemohla křičet, a tou druhou, svírající nůž, jí přiblížil studeně kovovou čepel ke krku.

„Neopovaž se ani hnout, jinak uvidíš, čeho dovedu být schopen," pošeptal své oběti do ucha. Málem by byl schopen svůj čin vykonat, jenomže se ve stejný čas znovuzrozená laňka vymanila z jeho sevření. Udeřila jej pěstí do tváře takovou silou, až mu vylámala pár zubů.

Co má tohle znamenat? Zeptal se sám sebe, ale to už dostal pořádnou ránu do břicha. Začal se dávit a vykašlávat krev. Dámička zaujala obranný postoj, chtíc mu vyrvat z opasku revolver o velké ráži, což se jí nakonec po lítém boji podařilo. Chlap daleko větší tělesné schránky, jak ona slečna stojící nad ním a zkušeně si počínající s jeho vlastní zbraní, se raději dal na útěk. Mělo to být snadné, přece je to ona křehká květinka z domu boháče Rico, dumal v zoufalé snaze zastavit krev řinoucí se mu z úst.