Šerifka s amnézií

Výstřel čtyřicátý první: Krvácející srdce na ruce

„Nic se neděje, Anthoni," odpověděl na svůj výbuch žárlivosti Jerry.

„Jen jsem poněkud rozrušen tím chlapem, co napadl tvou snoubenku," co zůstalo nevyřčeno, se týkalo pouze a jen Sereny.

Jeho Sereny, jen a jen jeho!

„Neměj strach, bratře. Předpokládám, že již nikdy nevztáhne svou pracku na majetek, který patří Chalvarézovu rodu," jeho chladný tón připomněl Jerrymu jejich otce. Zachvěl se:

„Jistě, jsem si tím jist. Tedy mě omluv. Mám nějaké nevyřešené záležitosti," otočil se ještě k muži zákona, „neboj, půjdu tak, abych nebyl vidět."

Serena nevěřícně sledovala chladný rozhovor bratrů. Sama byla jedináčkem a nikdy nezažila sounáležitosti týkající se sesterství, ale i tak tolik emocí planoucích pod krustou ledu ji fascinovaly.

Anthoniho aura v jeho šedé chapadlovitosti získávala třpytivé odlesky. U Jerryho žádnou neviděla, ale něco se změnilo. Jen nedokázala poznat, co.

Cítila, že s ní její průvodce potřebuje hovořit a proto ho následovala zpátky do kopců, kde stála chajda, kterou obývá. Honosná chajda. Usmála se svému nevyslovenému vtipu. Ještě nedosáhli cíle, kdy se Chalvaréz otočil:

„Šerifko," začal upírající pohled do černých tůní Serenina pohledu. „Něco jsem si uvědomil, dobře vím, že čas na světě není nekonečný, proto prosím zůstaň stát a nech mě vyslovit, co potřebuji," úpěnlivě hleděl do temnoty, která zůstala místo obličeje slečny Buendíno. Ta jen s velkou opatrností přikývla.

„Černá propast, do jejíchž hloubek se řítím. Černota, která rozhodla se mě pozřít. Konec je nadějí lehkého žití, čas procitnoutí a prozření. Dvě neutěšené jámy noci, jsou tvé neskutečné oči. Tma, v níž číhají hladoví vlci, tma, v níž jsi jen ty. Nepozorovaně jsi mě za ruku vzala. Nenechala mě odejít. Ztratil jsem sám sebe, abych mohl nalézt tebe."

Serena stála a hleděla do tmavě hnědých očí muže, který se jí právě vyznal ze svých citů, a nevěděla, co má dělat.

Během života se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu se k ní přiblížit, a teď je mrtvá. Vše zhoršovalo vědomí, že ona i přes veškeré poznání, co je Toni zač, tíhne k němu. K polámanému stvolu krásného květu.

Její mysl byla naplněna představami o dvou srdcích k sobě přimknutých. Tak jak milovala ona jeho, miloval on ji. Šerif a šerifka – jaký by to byl krásný pár. Jejich společné poslání, by je postavilo do obdobné pozice. Mohli by klidně i spolu trávit čas a dívat se, jak jejich rukou umírají ti největší zločinci pod sluncem. Kdyby mohla Anthoniho obejmout, hned by to udělala. Jen škoda, že statnou hrdinku neviděl ani neslyšel. To dokázal jen Toniho starší bratr, který už dávno pozbyl všeho, co kdy měl – majetku i mužné hrdosti. Sereně nezbývalo než jen snít o polibku s mladším z Chalvarézových hochů.

~*~

Estrella seděla v pohodlném křesílku a sledovala mraky nad skalisky, kdy její mysl zaplnily tóny hudby linoucí se ze strun. Zvedla pohled a věděla, že jen malý okamžik zabere, než se místnost naplní všemi obyvateli domu.

Muž mající na klíně svou naleštěnou španělku, krásná tanečnice a hudba. Vždy v dokonalé sounáležitosti.

Alvaro, Aurora a jeho nástroj, se kterým zacházel jak s nejcennější dámou svého srdce.

Ona sledovala vždy jen tančící sestru. Jeho nikdy. Viděla ty zamilované pohledy své sestry a ona se po odchodu z jeskyně zatvrdila. Nestojí o muže, co stojí mimo zákon. S těmi už si užila příliš mnoho slz, bolesti, ponížení, ale i vášně a vzrušení.