Šerifka s amnézií

Výstřel dvacátý osmý: Hlasy smutných kopretin

Malá ženská postava uštědřila fousatému Mexičanovi facku. Rozhodně se nedala považovat za dívčí políček. Svědčilo o tom už jen to, že si místo, kde přistála její vyhublá ruka, třel dlaní.

,,Prostě to nevím, křepelko. Juan zmizel. Nikdo ho už dva týdny nikde neviděl," kňučivě se omlouval vyžleti před sebou. Ta zatím drtila ve svých dlaních látku sukně.

Z očí jí sršela zloba: ,,Jsi neschopný! Slibovals, že budete dva. Jak to teď chceš udělat? Myslíš, že bude snadný sebrat ji jen tak na ulici? Posledně se nám do cesty připletl ten zasranec, šerif!" Kopla do povalujícího se plechového hrnku, až se zařinčením odkutálel do větší tmy, šeré uličky.

,,Neboj, to půjde. Budu na stráži. Moc dobře víš, že jsem trpělivý," oplzle přejel živůtek dívčiných šatů.

Zavzdychala. Chtivě se usmála: ,,Pedro," přitiskla se k němu. Oba hořeli touhou po tom druhém.

~*~

„Chci to provést, dokud nebude pozdě," řekla Serena Jerrymu. „Mám tu přece někoho zachránit, vím, že tam musím. Nechci další nevinnou oběť, Jerry."

Mladík se, jakmile uslyšel slova dívky stojící před ním, na chvíli zamyslel. ,,Víš, myslím si, že v tvém i mém osudu je už moc mrtvých. Pojďme tedy zachránit alespoň někoho," pozorovala ho velkýma, prosebnýma očima v tváři, kterou nebyl schopen zaostřit. ,,Ta žena je v baru U Černé labutě," vyčkávala odpověď muže, který byl opravdu krásný i v otrhaném šatu. Sama dumala nad proměnou, kterou prodělal od doby, kdy se s ním setkala prvně.

Jerremy si uvědomil, že slečna Buendíno zřejmě mluví pravdu. Ovšem do onoho lokálu chodil jen, když tam byl pouze pan García.

Z jeho chotě nikdy neměl dobrý pocit, jednou ji potkal potřísněnou krví, kdy na zadním dvorku zrovna zařezávala pár kuřat. S výrazem uspokojení na něj zamávala a tolik mu připomněla ženu v zkrvaveném šatu, s kloboukem posazeným hluboko do čela, šátkem přes dolní polovinu obličeje a zálibou v sadistických hrátkách. Nekrofilních, sadistických hrátkách, aby to bylo přesně řečeno.

Jenže děvče se neustále snažilo obhájit její zběsilé chování, což bylo mladému Chalvarézovi proti srsti. Sice vědělo, jak zvrácenou dušičku ta žena měla, ovšem k ní na druhou stranu cítilo vděk, přestože se s ní setkalo jen jedinkrát v životě.

Bludička byla ráda, že nikdy Jerrymu nevyprávěla o své neskutečně působící vzpomínce, kde si přála, aby mladičká žena zkrásněla, zbavila se všech jizev, nejen těch v obličeji. Předpokládala, že by se jinak Jerremy rozzuřil až k nepříčetnosti.

„No tak," pobízela dívenka bývalého opilce. Dal si říci, až když jej přemlouvala snad tisíckrát, aby s ní šel.

Došla do ložnice slečny Rico a zas žasla, jak klidně leželo Mariino tělo. Ihned si ho vzala, načež si vzpomněla na pravidla, která vytvořili, aby se ochránili před neštěstími, kterých je mezi lidmi příliš mnoho. Bylo nemožné přijít v kůži ctihodné dámy z předměstí a mluvit s tou, která ji naučila obratně zacházet s nožem i koltem.

Oblékla se tedy tak, aby dívku s cizí náplní nikdo nepoznal. Nyní stačilo málo a už si brzo bude moci pohovořit s Krásnou seňorou.

Než vyskočila z okna, opět narafičila mezi kliku dveří a prádelník tenkou nitku, aby měla jistotu, že nikdo nepřijde na to, že se slečna z bohatého domu v noci toulá.

Už posledně v keři oleandru uschovala pěknou hazečskou dýku. Byla trochu smutná, že to je jen prostý kus ostré oceli a ne zázračná jakou dostalo malé děvčátko od zjizvené ženy.