Šerifka s amnézií

Výstřel čtyřicátý pátý: Hluk ticha před bouří

Slunce se začalo klonit ke konci své pouti a začalo malovat nebe růžovou paletou, než jej vystřídá indigová modř posetá jiskrnými hvězdami.

„Nemusíš ani nic říkat. I po všem, čím si ta holka musela projít, ty jí chceš uzmout tělo a vydat se zas k Černé labuti," mračil se na pochodující dušičku Jerremy. Už ho tím, jak prochází zavřenými dveřmi sem a tam, začínalo pekelně štvát.

Zastavila se a podívala se na něj:

„Ne, dnes ne. Dnes přemýšlím, jak to vyřešit s Cinamon," pokračovala v pochodování sem a tam.

„Cinamon? Kdo je zas tohle?!" vykřikl, spíš než řekl, a chytil si vlasy v zátylku. Duch nacházející se zrovna ve vedlejší místnosti prostrčil zpátky pouze svou dlouhovlasou hlavu:

„Promiň, tak říkám té kobylce, co odnesla mě a tělo slečny Rico k domu mých rodičů," znovu zaplula zpátky. Nemohla tak vidět protočení panenek očí svého společníka.

„Co si pamatuju, tak kolem Buendínovic stavení je dost prostorná louka, tak nebude mít problém, ne?" znervózňovalo ho, že už celkem dlouhou dobu neprošla zpátky. Nervózně vstal, došel ke dveřím do ložnice. Nejprve pozvedl ruku, že zaťuká, což si nakonec rozmyslel a rovnou vstoupil. Rozhlédl se, a Serena nikde.

~*~

Šerif se díval z okna svého úřadu, který kvalitou vůbec neodpovídal jeho společenskému postavení, pozoroval zpovzdálí ženu ze svých snů o sultánovi a jeho družkách.

„Půjdu se trochu porozhlédnout po městě, jestli náhodou na něco nenarazím," naznačila Estrella.

Anthoni se na ni zamilovaně podíval, ale stačil si povšimnout, jak najednou prokoukla. Přes košili si oblékla vínovou vestu s kašmírovým vzorem, sňala lehký závoj a místo něj si přes líce zavázala šarlatově rudý šátek se zlatou ornamentální výšivkou po jeho okrajích. Nyní vypadala mnohem nádherněji než předtím.

Žil v domnění, že si takovou krásku nesmí nechat utéct. Ještě by mu ji sebral někdo z jeho mužů dosud přebývajících ve stavení někde v horách, kdesi v křoví pak obšťastnil i zhanobil.

Musí si ji nějak pojistit. A hned v tu chvíli dostal nápad.

~*~

Alvaro ze samé lásky k jeho královně začal přepadávat jednoho bohatého kupce za druhým. Prvnímu usekl ruku, aby se nějak dostal k rubínovému prstenu, který se na ní tolik skvěl. Druhému skoro před zraky ukradl drahocennou vázu s orientálními motivy. A třetího zase zabil, aby z něj mohl bez obav strhnout šperky i ošacení.

Když se vrátil domů, nikdo tam nebyl. Jistě, jsou s Exotičkou na akci. Vzduch je čistý, půjdu se trochu porozhlédnout po okolí, jestli bych ještě něco nesehnal.

Šel, rozhlížeje se po krajině širé, až dorazil k horským hvozdům. Rozhodl se tedy, že půjde trochu hlouběji. A u lesní studánky nalezl srnečka, jehož srst se v odpoledním slunci zlatě leskla, kterak z ní pil vodu čistou jako srdce z křišťálu.

Tý jo, ten by se jí určitě líbil víc než jakékoliv šperky nebo oděv. Usmyslel si, že se jej pokusí ochočit.

Ten, pozvednuv hlavu do výšky, se s desperádem spojil pohledem hlubokých srnčích očí. Jako by si žádal, aby k němu muž každým dnem chodil a mluvil na něj, podávaje mu něco drobného k snědku. Proč ne, řekl si pod vousy. Ochočil jsem si tak nejedno zvíře.