Šerifka s amnézií

Výstřel čtyřicátý čtvrtý: Ohnivé pokušení

Serenina duše stála před mužem, který jí vyznal své city a nevěděla, jak reagovat. S jistotou nyní věděla, že touha k muži, jakémukoliv na tomto světě, je naprosto zcestná. Dobře si uvědomovala, kým je její vysněný rytíř. Že je stejně ničemný jako jeho otec a jak by byl nejspíše i tento stojící před ní. Tušila jak moc zvrácenou mysl a touhu má láska jejího dívčího srdíčka, nemohla to ze sebe však vyrvat.

,,Jerry," postavila se tak, aby ji mohl vidět celou, ne jen její černotu místo očí. „Jak jsi sám řekl, jsem mrtvá. Nejsem ničím než otiskem vzpomínek v čase a místě. Proto po mně nechtěj, ať podlehnu tvým přáním," přitlačila si klobouk do čela. Nelíbil se jí ten temný stín, co se kolem mihl, kdy se jí začal před očima rozehrávat děj budoucí.

Vidí svého průvodce a ztroskotance, jak se chystá k unáhleným činům.

Jerry nikdy nechtěl hovořit s majitelkou hostince U Černé labutě. Tolik mu totiž připomínala Ďábelskou seňoritu, která mu totálně zkazila život svými krutými zločiny. Ale zřejmě bude muset. Jen ona mu totiž může pomoci. Pomoci staršímu z bratří Chalvarézů vymyslet ďábelský plán, kterak se zbavit Anthoniho.

Nemohl se dívat na to, jak si jeho mladší sourozenec chce získat Serenino srdce. Co on pro ni vůbec udělal? Vůbec nic. Zatímco Jerremy se stal jejím průvodcem ze záhrobí a ač si tomu původně nepřál dopustit, řádně se s ní sžil, nechtě ji ani ve snu opustit.

Usmyslel si, že vezme s sebou i uzmutou stránku z Toniho deníku, jakmile se vypravoval do lokálu se vznešeným jménem.

Objednal si láhev tequily, k jídlu chilli con carne. Ke stolu si k němu sedl Pablo García, pokuřuje doutník, načež dorazila též jeho žena. Mladík se zprvu zdráhal, tolik se bál, jenže se nakonec odhodlal ke svému činu. Isobell trpělivě naslouchala.

„A to nechtějte vědět, co můj zlotřilý bratr skládá za verše," řekl bývalý ochmelka zkroušeně, avšak s náznakem lehké zlomyslnosti v jeho očích. Otevřel na náhodné stránce a uviděl tuto báseň:

Serenko, ty mého srdce sultánko,
těším se, až tě pojmu za svou orchidej.
Ty, se šavličkou u pasu, hrdinko,
jen se ukaž, poupátko,
vzkvétej a jen se rozvíjej.

Budu tvým pánem, tvým sultánem,
až Mariu ze své hlavy vyženu.
Budu tvým vládcem, tvým kavalírem,
až tě harémovým šálem ovinu.

Přicházíš, zalitá červení,
kalhoty, vyšívaná vesta, rudý šátek přes líce.
Vypínáš hruď jak statní jeleni,
turban na hlavě, šavle u pasu, zdobné střevíce.

Krásná jak jasmínová zahrada,
jako tisíce a jedné noci pohádky.
Nádherná jak Šeherezáda,
mi do ouška šeptáš své rozprávky...

Právě zjistil, jaký je jeho bratr zrádce. Takhle mu vzít jeho milovanou Serenu...

Bell, stojící opřena lokty o stůl, u nějž právě Jerry seděl, usilovně přemýšlela. Vzpomněla si na dobu, kdy její manžel nebyl ještě tak krásný. Ona mu tenkrát jeho zjizvené ruce zabalila do kožených rukavic a tvářičku zas do tmavého šátečku. Vybavila se jí situace, jakým způsobem ji ještě předtím týrali v tmavém sklepení, pod taktovkou nemilosrdného, velkého, zlého vlka, oděni do košile, vesty, kousku oblečení s dlouhými nohavicemi i vysokých bot.

Co kdyby takhle ustrojila i nebohého mladíčka, a on se tak, v kůži desperáta, dostal k Tonimu proklatě blízko, aby mu pořádně zakroutil krkem? Nápad by to byl dobrý, Jerry ani nezaváhal a už se ochotně bývalé vražedkyni nabídl.