Šerifka s amnézií

Výstřel šedesátý čtvrtý: Stíny temných mlhovin

Dobře vypadající žena středního věku na čarokrásnou loutku upřeně hleděla, ani nehlesla.

„Nerad vám to říkám, má seňoro, ale..." 

U pasu se mu zatřpytil zakřivený nůž, z dob šamanů, Aztéků a lidských, dobrovolných obětí. Nástroj smrti. „Nyní přichází řada na vás, drahoušku!" Pohyby, jaké dovedl jen on, povalil silou vlastního těla i magie ženu na zem, rozkročmo si ji obrátil na záda a spoutal.

„Ty nehoráznej zkurvysynu, pekelný potěre, proč jsem ti jen otevřela opět svou duši?" křičela z plných plic znehybněná, snaže se vyprostit ze svého zajetí. „Manželi, prosím, pomoz mi!" Z očí jí začalo téct, bez mála, Rio Grande. „Jestli spíš, tak se probuď, a zabij tohohle..."

„Váš manžel vám už nepomůže," skočil dámě na zemi do nářků, přičemž utrhl kus její zástěry s kašmírovým vzorem, a pevně jí jím zavázal ústa. Ze zničeného hrdla se ozývalo jen zamumlání a nesrozumitelný sten. „Toto je pomsta na vás i toho vašeho chudinku, že jste za mými zády spikli, abyste mne dokonale zničili. Jenže já si pro svou pomstu přijdu. Přicházím si pro ni právě teď." Odkašlal si. „Má paní, nejen, že jste za manžela pojala ten neduživý a nanicovatý odpad, toho ničemného bastarda, který si ani nezasluhoval žít, natož spočívat po vašem boku, ale taky jste mi pošlapali veškeré mé touhy, sny a představy. Nedaruji vám to."

Do dokonalé z látky sešité podobizny zapíchl rezavý hřebík, aby se rez dostala do rány, jaká se nyní rýsuje mezi ženinými lopatkami, způsobujíc tím pomalou, bolestivou smrt. Muž ve slušivém oděvu pozoruje její utrpení s pýchou a rozkoší. Vidí, jak se louže tmavé lepkavé tekutiny pod jejím tělem zvětšuje a ona se svíjí, aby jí tak unikla.

„Má paní. Má seňorito! Jediné co jsem ještě chtěl, bylo poděkovat vám! Nebýt té pošetilosti, které jste se před lety dopustila, zůstal bych jen obyčejným chlápkem bez naděje na lepší osud, ale má holubičko, teď už je konec, už mi nezabráníte v ničem, co si vezmu do hlavy," přitlačil horká ústa k bílému, opocenému čelu své oběti, „adios."

Neurčitý hluk vzbudil muže v patře. Nelíbil se mu a byl jím vyděšen. Oblékl se jen do nejnutnějšího, v jedné ruce lampu a v druhé nabitou zbraň, sestoupil rychle do míst, kde se ozýval onen podivný hluk. Tam už nalezl jen šero budícího se dne a svou paní. Bylo už pozdě, bezpečně poznal, že dáma podlehla svému zranění.

Smrtelnému zranění.

Nebylo návratu. Jen vytřeštěně mohl pohledem klouzat, po poraněných zápěstích, kotnících od provazů, co někdo utáhl tak, že se zařízly až dokrvava, na stále ještě vytřeštěné oči a hadřík přes místo, kde byly její plné a sytě rudé, ženské rty.

Plakal, přestože si dávno zakázal jakékoliv slzy. Všechny city se mu v jeho nitru mísily. To, co nyní prožíval, tolik odporovalo všem zásadám, jež za mlada slýchával zvenčí. Truchlil, i když bylo jasné, že musí vypnout svou mužnou hruď, vzchopit se a veškerý žal v sobě zadržet. Jenže k mrtvé choval tolik citů, že se k celému dění postavit chladně zkrátka nešlo. Setřel si tedy do kapesníku poslední slzu.

Musím pomstít smrt své manželky, říkal si v duchu. Touha a odhodlání překřičely všechnu bolest i trápení. Pomohla tomu i přítomnost hadrové podobizny zavražděné, ležící kousek opodál od zkrvaveného těla. Ten bastard, já mu to nedaruji. Už sestavoval ďábelský plán, kterak toho ničemného lotra sprovodit ze světa.

Kdyby oba muži o sobě věděli, dali by si duel. Postavili se zády k sobě, na deset kroků se od sebe vzdálili, majíce v pistolích jen jednu jedinou kulku. Poté se otočili, aby na sebe mohli pohlédnout, načež by mstitel protivníka nasměroval tak, aby jej světlo ostrých slunečních paprsků praštilo do očí. První a poslední výstřel by poté oslepeného srazil k zemi. Něco takového by si ten ničemný vrahoun určitě zasloužil.