Šerifka s amnézií

Výstřel šedesátý třetí: Šum propadávajících zrnek písku

Serena opustila Mariino tělo. Bylo to čím dál bolestnější, cítila k té dívce něco víc, než jen potřebu po těle. Pomalu poznávala tu křehkou dívku. Obdivovala její jemnou sílu, kterak s grácií a elegancí dokázala prosadit svou vůli. Zůstávala stát vzpřímená i přes všechnu tíži, kterou na ní naložily i ač se musela podrobit rozkazům.

Zamyšlená se toulala po městě ani si nevšimla, že světlo odešlo spát. Kdy jí upoutala záře pochodní a luceren, přitahovala ji jako nočního motýla. Muži nesly na nosítkách dva mrtvé. Ženu a muže, oba v neutěšeném stavu.

„Šerif se ještě zdržel?"

„Ano, myslím si, že pátrá ještě po dalších možnostech. Jen se mu musím obdivovat, jak dokázal zůstat chladný, před tak strašnou událostí!"

„Tak je to také Chalvarézův syn, kdo jiný by mohl být takový!"

Vyslechla rozhovor a hleděla na pořezanou tvář, dříve krásné dámy. Ovanul ji mráz, bez rozmyslu se vrhla v protisměr smutečního průvodu. Přes hřbitov až k místu, kde zanechali rozsvícenou petrolejku.

Její nitro tam, kde bývá žaludek, se pevně sevřelo, je to jistým způsobem známé. Pomalu stoupala po schodišti, její smysly jí dávaly vychutnat veškeré ty vůně, které se kolem kroutily jak stonky svízele, lepkavé a neodbytné.

Tady je místo nenávisti, zde je ukryt můj milovaný? Po lících jí stékaly slzy bolestného utrpení, její schopnost jí právě nechala okusit veškerou tu něhu, kterou podstoupila Aurora, Estrella, Alvaro, dokonce i to nebohé srnče. Být živou bytostí, opírala by se ramenem o zeď, přesto nepřestávala mířit k cíli své posedlosti.

Nesmí být mrtvý!

Nakonec však musela zůstat stát. Magií obdařený vrah, vystoupil ze skrýše a započal se ukájet na chlapci, jemuž ještě ani vousy řádně nerostly. Nedokázala pořádně myslet, natož něco podniknout, až jí prošla drobná postava, celá zahalená do černé pláštěnky s kapucí.

Byla to žena, nebo snad sám přízrak smrti?

Šerifka se obávala už nejhoršího, ale sadista zastavil své běsnění. Jen pohledem na drobná gesta ručky ukryté do černé, krajkové rukavice reagoval a opustil muže zákona, aniž by mu na hlavě zkřivil vlásku. Utrpení zmizelo, i vzduch se zdál být příjemnější a zbloudilá duše spěchala k městu, aby sehnala pomoc. Tak se to blíží, jistě je to ten, co jí vzal život! Teď přichází ta chvíle, kdy nalezne svou pomstu, Bože, dej!

~*~

Na první pohled sice vypadala jako spokojená žena, která se dostala z nejhoršího, ovšem temná podstata jejího nitra a mysli v ní stále zůstávala.

Nepomáhala jí ani ta nenápadná pomoc, ze strany manžela, kterému pro ni bilo srdce. Setkala se s mužem z dávných dob. Nebyl to už jen obyčejný, prachem zanesený chlápek. Tento muž byl někým jiným, někým, kdo jí mohl dát pocítit onu sladkou příchuť, kterou tolik postrádala ve svém současném životě.

Po náhodném setkání na ulici, kdy si skoro okamžitě padli do očí, ji navštěvoval v době, kdy její manžel spal nebo nebyl přítomen, ona se zas snažila dát místo jejich živobytí do pořádku a v jeho interiéru udělat takový úklid, až se vše kolem lesklo jak srdce z diamantu. Přinášel hadrové panenky svých obětí, nad nimiž by se pozastavoval i ten nejšikovnější krejčí či loutkář ve městě. Ona na nich obdivovala všechny detaily, které vražedným hračkám dodávaly na živosti. Nejvíce ji zaujala loutka mladé dívenky, co se nápadně podobala jedné z jejích mladých let. Tolik jí připomínala její malou holčičku.