Šerifka s amnézií

Výstřel šedesátý devátý: Kytary, kastaněty a smrt

Pablo věděl, že nebude snadné jet na koni své manželky, ale také věřil, že Espíritu nějak vycítí, jak je to nezbytné. Překvapilo jej, že nalezl krásného vraníka v jeho stáji osedlaného a vycíděného.

Ach, milovaná, co jsi jen prováděla, že jsi dopadla tak bídně. Co se tenkrát pokazilo? Neměl jsem nakonec zůstat poznamenaný?

Jeho mysl byla těžká, stejně jako chladný kolt, jejž kontroloval a nabíjel, stejně tak jako puška, kterou připoutával k sedlu.

Zaplatí za vše, za všechnu tu bolest. Něco mu však našeptávalo podivnou zprávu, a co bude pak, drahý Pablíto? Pevně stisk víčka a všechno od sebe odehnal, kdy se vyhoupl na hřbet černého, plamenného hřebce. Stačil jen jemný náznak a Espiritu se dal do kroku.

Serena se dívala za odcházejícími bratry, Jerryho pevný, jistý krok, kterým se vzdaloval. Než zabočil za roh stavení k cestičce vedoucí k domu šerifa Buendína, otočil se. To, co spatřila v jeho pohledu, ji udivilo. Cítila se polichocená a zároveň zahanbená. Ten muž je do ní stále zamilovaný, možná i více, než jen to. Protože je ženou, nebo alespoň jejím pozůstatkem, tak se dme pýchou, ale její svědomí s tím spokojené není. Tento cit by měl být věnován někomu jinému - dokonalejší slečně, křehké dámě, hlavně nějaké z masa a kostí. Viděla i Anthoniho, který se otočil několikrát. To, co však plálo z Jerremyho, nenalezla. Snad jen touha, ne však po splynutí bytostí, nýbrž syrová a hrubá touha o nadvládě, přemožení a ponížení. Věděla to. Viděla to, nebyla však schopná přestat toužit. Pomalu začala chápat střípky rozhovorů vdaných žen, které nepozorována vyslechla, kdy žil ještě její otec. Je to možné, že tomu není ani půl rok, co byl zabit nejprve on a pak i ona?

Mechanicky hladila Dolara po jeho šedostříbrném, grošovaném čenichu. Tolik toužila být onou skleníkovou růží, přesto dokázala vyrůst a kvést jako divoký oleandr. Proč jen musela zemřít tak brzy? Alespoň kdyby tušila jaký je důvod její smrti, koho má chránit:

„Už brzy, Dolare, už brzy to budeme vědět a snad," nechala zbytek slov odplynout, aniž by je vyslovila, možná ze strachu, aby skutečnost nevyplašila.

Toni se otáčel, sledoval krásnou a podivnou dámu stojící u krásného zvířete. Byl si jistý, že se jednalo o to, které pronásledoval a jehož i kulkou poranil. Rozum mu napovídal o nemožnosti něčeho takového, přesto je to on. Je to tedy i ona? Plynuly všechny ty dny plné sžíravé bolesti a šeptání o pomstě na všech ženách jen k tomuto momentu? K okamžiku, kdy najde ženu půvabnou a křehkou, přesto dravou, nebezpečnou víc než on sám. A jeho tlupa desperádů? V krásných šatech pro spanilou princeznu procházel ulicemi, poslouchaje zvuk kastanět, kytar, houslí, trumpet. Přemýšlel a jemně se pohupoval v jejich rytmu. Až dorazí, bude třeba, aby se převlékl. Takto nemůže přece učarovat té, co mu nyní tíží myšlenky i představy.

V zamyšlení prošel kolem kolem džentlmena. Ten stačil zaregistrovat něco, čeho si může všimnout jen člověk, který má k tomu blízko.

Byla to skoro nenápadná, přesto zcela jasná šmouha od krve, na vlečce šatů, dívenky pod závojíčkem. Někoho mu připomínala. Je v obdobném věku, kdy i jeho bohyně chodila po horké zemi Mexika. Mohla by tato slečna být přetavena v podobnou? Nebo dokonalejší? Toužil zas být tím chladným mužem, co bude světit každý krok a užívat si darů, jichž se mu dostane.

Nemusel dlouho přemýšlet, našel to, co ho bude těšit. Proč jen mu to nedošlo dávno, tolik let zbytečného trápení se. Bude sledovat tu slečnu a přetaví ji v dokonalou, zkázonosnou krásku.

Jerremy odcházel od Černé labutě se smíšenými pocity. Došlo k odhalení identity Sereny v Mariině těle. Tolik úsilí a nakonec přece jen se dostalo k tomu nejhoršímu. Přesto Tonimu nepadla kolem krku. Nedala mu vůbec znát, jaké pocity k němu chová. Měl by mít snad naději? Dnes bude muset do rukou vzít zbraň a možná, bude muset i vystřelit a zastřelit lidskou bytost. Jaké to bude?