Šerifka s amnézií

Výstřel devátý: Hledání cest, zavátých pískem

Asi mám jenom nějaké vidiny, pošeptal si Diego pro sebe, když šel se svou paní hledat stopy po šerifově růžičce i její matce. Kolikrát mne intuice vedla na scestí, z nějž nebylo úniku. Zkusím tu svou předtuchu, napovídající mi o existenci mlžného oparu, nacházejícího se mezi námi a těmi dvěma ženami, zapudit. Hlavně se nenechat rozhodit...

Jenže to netušil, že se v jeho seňoritě probudila strašlivá vzpomínka na pokus o znásilnění tenkrát v temném sklepení.

To on mi čepelí svého nože zohavil obličej, ozval se ve vražedkyni jakýsi výkřik v její hlavě. Tohle všechno vysvětluje, proč mi daroval ten vyšívaný šáteček, a ne třeba revolver s vykládanou rukojetí. Litoval svého činu, a chtěl mi tedy dát něco krásného, pod čímž bych tu ošklivou jizvu mohla skrýt.

Dámě se v tu chvíli vybavil okamžik, kdy jí prostřední z jejích kumpánů věnoval vlastní mačetu. Zatraceně, už dávno jsem měla poslechnout své muže, když mluvili o tom, jakou má Ramón zvrácenou dušičku. Tou kovovou věcí do mě tenkrát řezal, chtě mne pokořit i znásilnit, a z kovového ostří se jaksi část jeho zkaženosti přenesla i na mě. Tohle všechno vysvětlovalo krvavé choutky Ďábelské seňority. Jen ona trpěla sadismem skombinovaným s nekrofilií, a on s lehkou příchutí masochismu. Když od něj totiž obdržela tu zbraň, slyšela slova vycházející z jeho úst: „Kdybys mi to jednou chtěla oplatit, tak můžeš. Já se rád pokochám kapkami krve na něčem, co jsem ti jednou dal. Rád bych totiž jednou pocítil tvou sílu na mém mužném krčku."

Byl to tentokrát Pablo, kdo se staral o svého druha. Diego mohl mluvit o štěstí, kdy se zastřené oči mlžným oparem dávné minulosti jeho dámy k němu otočily.

,,Diego, nechceš si popovídat s drahou ocelí mého miláčka?" Zeptala se jej, blížíc se k němu s obnaženým ostřím. Muž tušil, že něco takového musí přijít, když se před deseti lety seznámili za nelichotivých okolností. Jeho pán byl šílenec, jehož zvrácená chapadla držela pod krkem nejen křepelku mezi dětstvím a ženskostí, ale i jeho a Ramóna.

,,Jistě, slečno, jen mluvte," někde v skrytu týrané duše věděl, že nepadne mrtev tak jako mladé ženy ve sklepení, avšak nemohl pokračovat v hledání. Kéž by byl jednou z posledních obětí Ďábelské seňority. Doufal, že po té, co si vyřídí účty s onou ženštinou, upokojí se srdce krásky, jež si jej získala už tím okamžikem, kdy se nenechala svázat. Měli s Ramónem být silnější a zbavit se velkého zlého vlka.

,,Seňorito, cítím nesrovnalost, buďte opatrná," varoval smrtonosnou krásku s lehkým šátečkem halící jí tvář. Na souhlas přikývla, vyšvihla se do sedla: ,,Diego, až se dáš do kupy, tak mě najděte." S tím odcválala směrem, kde se nacházel dům druhé ženy, která si dovolila zůstat naživu a žít.

~*~

Maria se probrala ze své mdloby. Nad sebou viděla hněvem zkroucený Reynin pihovatý obličej. Jen jako na vybledlé stránce textu měla dojem, že zahlédla mladou ženu, které se tolik obdivovala. Ano, tak to bylo i v případě, kdy se vyděsila jedovatého plaza. Tenkrát také viděla postavu mrtvé šerifky.

Stále jí bylo líto, že za ní starosta a její otec běhali a přemlouvali, ať se zhostí úřadu po svém otci. Věděla, že nebohé pouštní růži sotva oschly slzy po té, co zemi poručila na věčnost tělo svého otce, a ani ne dva měsíce na to jej následovala i ona. Nejvíce ji mrzel chlad a nezúčastněnost, s jakou nebožačku pohřbili vedle jejích rodičů, ani kněze k hrobu nezavolali.

,,Slečno Rico, mohu být nápomocen?" Dolehl k jejím uším galantní a uhlazený dotaz jejího nastávajícího.

„No, já, ehm..." začala mluvit nesouvisle, poněvadž nevěděla, co si její srdce žádalo. Z jí neznámého důvodu se cítila rozpolcená. Nesměla však mladíkovu nabídku odmítnout. „Potřebovala bych..." Co vlastně? Zeptala se sama sebe.