Šerifka s amnézií

Výstřel dvacátý třetí: Vytí kojotů

„Pedro, je to vážně ta ženská, kterou hledáme?" zeptal se opatrně mladý Mexičan muže po svém boku, šeptem, aby jej přistoupivší seňora nezaslechla. „Nějak se mi nezdá."

„Co tě nemá, Juane," pronesl jeho společník jakoby žertem. „Sice nemá černý šál jak na plakátech hledaných zločinců, co jsou vyvěšeny všude po městě, ale jinak mi na ní nic divné nepřipadá."

„Když myslíš," odfrkl si ten první a posadili se k jednomu ze stolů v baru sledováni hlavní Pabla. Společně s láhví hořké tequily a panáky si k nim přisedl ještě onen žárlivý manžel a barman tonoho podniku, kde se oba Jižané právě nacházeli, chtě si s nimi trochu poklábosit.

Pablo, oblečen do lehce špinavé vesty, košile i kalhot, mezitím z menšího váčku, co měl uvázaný u pasu, vytáhl kostky.

„Znám jednu takovou moc dobrou hru, pánové," řekl. „Říká se jí Mexiko. Určitě jste o ní někdy slyšeli. Cílem je hodit dvěma kostkami tak, aby padla co nejsilnější kombinace, což je u této partie jednička a dvojka, nebo aspoň takhle to znám já."

Hosté se na sebe nechápavě podívali, protože právě nevěděli, která zrovna bije. Ale za zkoušku nic nedají, řekli si a ke Garcíovi se nadšeně přidali.

~*~

Jerremy Chalvaréz rázoval v pokoji s knihami od okna ke křeslu a zpátky. Bříšky prstů si mnul spánky a vzdychal. Občas střelil pohledem čokoládových duhovek k místu, kde se vyskytovala ta, kvůli které měl bolení hlavy.

Serena jej sledujíc, takticky mlčela. Cítila, že tiché pozorování a hodnocení situace jí není cizí. Což o dodržování zásad etikety se říci nedá.

,,Měl bych ti vymyslet jméno," brblal po hodinovém úsilí naučit duši správnému stolování a užívání velkého setu vidliček, lžic, lžiček a nožů. ,,Pak by se mi lépe nadávalo," ulevoval si v zápětí. ,,To jsme ještě ani nezačali se sklenicemi a hodnocením chuti," zakvílel jako kojot.

Znovu se zadíval na průsvitnou krásku. Její ladnost a ženskost se nedala zapřít. To nebude možné, aby ji to odnaučil. Svalil se do své, tmavozeleným suknem potažené, klubovky. Vybavil si rozhovor a sepsání pravidel k půjčování si těla slečny Rico.

Za prvé, vždy vrátit tělo na místo, kde si jej duše vypůjčí.

Za druhé, nedělat nic, co se příliš liší chování Marii.

Za třetí, půjčit si tělo v době, kdy spí.

Za čtvrté, naučit se znát prostředí zapůjčované dívky.

Za páté, nenechat se zranit a chytit.

Pět skromných, ale tak nezbytných pravidel. Jenže i tak měl strach o mladičkou snoubenku svého sourozence. Sám věděl, jací umí být lidé k těm, kteří jsou odlišní. V neposlední řadě to také znamenalo si získat sympatie panujícího dona Chalvaréze a šerifa v jedné osobě, a to svého bratra.

Naštěstí zjistil, že si Maria z doby jejího zapůjčení nic nepamatovala. Bavil se o tom s bludičkou. Sice něco takového do vlastních zásad vůbec nevkládal, ale i přesto by si panenská dušička před ním měla dávat pozor. Přec jen byl vycvičen Pablem Chalvarézem a to není zanedbatelné.

,,Tak ještě jednou," postavil se a podíval se přísně na mladici u sebe v pokoji. ,,Šerifko!" sklouzlo mu z rtů poměrně snadno, načež se ona lehounce pousmála. ,,Šerifko?" Na rtech jim hrál úsměv. ,,Ano. Jsi šerifka s amnézií. Žena a šerif, to je snad nejbláznivější věc, co by se mohla stát," pozoroval ducha, jak si přeleštil hvězdičku na vestě. ,,Tak znovu, kolik vidliček bude maximálně na stole?"