Šerifka s amnézií

Výstřel dvacátý devátý: Mlha nad pouští

„Cítím, že se tu začíná dít něco nekalého," špitla Maria s náplní Sereny směrem k Jerremymu. „Ráda bych šla pryč, ale intuice mi napovídá, že tu musím zůstat, dokud se nedozvím pár dalších informací a zároveň neochráním krev, mně blízkou."

Zase mi hraje na mou notu, řekl si otrhaný muž v duchu. Jak to jenom dělá? Trpělivě poslouchal dívčina slova: „Ten, kdo možná bude mít na svědomí další masakr, je možná mnohem nebezpečnější, než samotná a tebou tolik proklínaná Ďábelská seňorita. Sice bude jen jeden, ale vyšší společenské postavení z něj dělá někoho, před kým se musíme co nejdříve schovat."

Jerry nechápal, co se mu maskovaná duše snaží sdělit, načež dostal vysvětlení, že zatímco čtyři zloduchové si předtím vybírali „cizí" oběti, onen příchozí jde po nich dvou.

Myslí si, že může být pánem světa, tudíž svou moc na životy i smrtí všech počestných i nepočestných občanů využívá pomalu dle své libosti. „Vím, že se ti to asi nebude líbit, ale já požádám o spolupráci zdejší barmanku, třeba nám pomůže," dopověděla dušička v těle něžné slečny z předměstí.

Jakmile majitelka hostince U Černé labutě zahlédla gesto, kterým ji přivolávali, odložila leštění sklenek a šla ke stolu, kde právě seděla mladá dvojice.

,,Dlouho jste tu nebyli," usmála se na podivný pár u stolu. ,,Jaký zázrak tě potkal, Jerremy? Řekla bych, že takový, který u Coppoly nekoupíš," zasmála se a pozorovala lehce rudnoucí tváře jmenovaného.

Ten nejen že nebyl nadšený z toho, jak jej oslovila celým jménem, ale i z toho jak neomaleně prozrazuje jeho city k dívce po jeho boku. Ne však k té fyzické.

,,Tak nějak to bude," zavrčel v odpověď. Slova se ujala dívka skrytá pod hedvábným šálem: ,,Seňoro Garcíová, obávám se, že na vás budu mít prosbu, jenž vás i vašeho manžela může přivést do nebezpečí," šeptala chraplavě a upínala své oči v barvě jantaru na ženu před sebou.

Isobell pozorovala mladici a nestačila se divit tak podivným duhovkám. Jistě, jsou hnědozlaté, ale přesto působí jak vyleštěný dolar. Stříbrně jak odraz slunce na hladině moře.

,,Mluv, holčičko, já i Pablo se o sebe umíme postarat a vy dva, obzvláště ty, se mi velice zamlouváte."

Pozorovala vnitřní boj v dívčině tváři a pohledy mezi spiklenci, kdy začala: ,,Vím jistě, že šerif města je rozhodnut si se mnou promluvit. Nevím, jak to říci jednoduše, ale z toho rozhovoru by nevzešlo nic dobrého. Pravděpodobně se nám nepodaří proklouznout, aniž by nás nepotkal," znovu upřela velké lesknoucí se penízky na Garcíovu manželku a ta jednoduše přikývla.

,,Pokud nemáte strach, můžete přelézt zeď dvorku baru. Zůstat tam jak dlouho bude třeba. Netuším, co se po okolí vypráví, ale nikdo se tam neodváží vstoupit," v širokém úsměvu se blýskly bílé zuby. Věděla, co se říká, ale chtěla těm dvěma pomoci a ne je strašit.

„Neprozradíte mu to, prosím?" žadonila bludička. „Neradi bychom se dostali do problémů."

„Nebojte se, až přijde ten, kterého se tolik obáváte, tak mu pouze oznámím, že ses tu zastavil jen na sklenku a hned odešel," uklidňovala ji žena.

,,Jenže on nás viděl společně," doplnil Chalvaréz.

Seňora uklonila hlavu a zamyslela se: ,,Ne, sem jsi určitě přišel sám, rozumíš!" bodla do něj prst i pohled. Trochu se odtáhl a přikývl.

Mladík i děvče po jeho boku byli Krásnou seňorou odvedeni do kuchyně a udělali vše, co jim doporučila. Jejich díky nepřijala.

~*~