Šerifka s amnézií

Výstřel třicátý sedmý: Uvadlé okvětní lístky

Obě bosé nohy, lehce rozkročené, žena spíše natočená bokem a v obličeji plná nejrůznějších výzev. Tak se tyčila nad Pedrem jeho kořist.

Nenápadně si chtěl sáhnout pro svůj kolt, kdy bolestivě zavyl, načež se k němu dívka sehnula:

„Asi to dost bolí, co?" sedla na bobek a z hřbetu mužovy ruky vytáhla stříbřitou dýku. Zaujatě si ji prohlídla ve světle plamenů: „Víš, takhle umím zabít i hada, nemám je ráda," s chladným výrazem pokračovala, „nejprv jsem tě nepoznala, bylo to poprvé, co jsem si půjčila tělo. A ty jsi jí chtěl ublížit."

Přitiskla špičku ostré krásy pod jeho bradu: „Mohla bych tě tu teď na místě nechat vydechnout naposledy, ale to nechám na zákonu," s radostí četla hrůzu v jeho očích. Sebrala jeho zbraň a rukojetí ho uhodila do spánku.

~*~

Serena, která čekala na okamžik, kdy konečně majitelka těla odpadne, si všimla, že musí být s vodou únosce něco v nepořádku. Proto si místo útěku dovolila pohrát se zemdlelým desperádem.

Teď bude mimo sebe. A na ní je, aby zachránila dívčino tělo od hanby i utrpení. Litovala koně, kterého nechal osedlaného, dokonce mu nedal ani vodu. Nasedla a s lehkostí vyvedla koně z labyrintu skal a jeskyní. Bylo to snadné, vzhledem k tomu, že cestu absolvovala už jednou a to jako neviditelná duše.

Nerozjela se hned k městu, ale nejprve k sešlému stavení, kterému za života říkávala domov.

~*~

Už musí být v limbu. S omamnými látkami to uměla vždy dobře. Oblékala si bílé, krajkované rukavičky a začala se pomalu zavinovat do toho nádherného sárí, které jí věnoval.

Určitě do něj byla zamilovaná, ale on ji zradil. Nikdy nebyla tou první dámou jeho srdce.

Pomalu zakrývala spodničku i čoli zdobnou tkaninou, až zasunula a našpendlila poslední záhyb a stříbřitá vlečka vynikla na jejím rameni. Tvář skryla pod závoj, plně ozbrojena se vydala čekat na události, které vysely ve vzduchu.

Dokonalé načasování jí dopřálo dostatek času najít nevěrného chlípníka ve skalách. Ještě se stane hrdinkou a získá poctu, peníze, možná i oddaného muže. Tak si to Exotička s revolverem i puškou představovala, kdy s diadémem ve vlasech seskakovala před jeskyní, kde našla zhrouceného Pedra bez jeho oběti.

Lehce zaklonila hlavu a vykřikla, vypustila z hrdla svou frustraci. Jistě, mělo jí to dojít, když neviděla u vchodu Pedrovu kobylu.

Chytla ho za límec nečisté košile a zatřásla jím:

„Kdo ji osvobodil!" syčela mu do tváře, oči pevně zabodnuté do těch jeho.

Chlap jen unaveně spustil víčka a zakroutil hlavou.

Znovu jím zatřásla, o dost silněji: „Kde je?" snažila se z něj dostat. Vztek v ní narůstal do neznámých rozměrů, ani si neuvědomila, že právě natáhla spoušť toho okázalého mechanického zařízení.

Pedro se trochu probral, ale v jeho očích byla stále mlha: „Křepelko, kde ses tu vzala? Jsi tak krásná, takhle hotová," zvedl k ženině tváři probodnutou ruku a pokusil se dámu svého srdce pohladit.

Exotické žárlivce se trochu sevřelo hrdlo. Přitiskla svou tvář do jeho hrubé, zkrvavené dlaně. Těšila se z jejich sounáležitosti, kdy vyřkl Pedro, stejně jako dnes i Reyna, svou výpověď, zpověď a poslední slova.

„Křepelko, Reyno, ale jak to, že jsi dospělá? Ale neboj, i tak tě budu milovat."

Dva výstřely. Dvě štěknutí exploze střelného prachu se rozlehlo skalami.