Šerifka s amnézií

Výstřel padesátý první: Květy oleandru na magnóliovém stromku

Serena seděla schoulená na pohovce v Jerryho obývacím pokoji, který byl až příliš honosný. Nohy skrčené v kolenou objímala pažemi a hlavu měla přitisklou k nim.

Jerremy byl nesvůj, protože se mu z ní nepodařilo dostat smysluplnou odpověď jen něco o tom, že Maria ví o její existenci a bez zaváhání si jí vzala na pomoc.

„Duše, no tak, jaký je v tom problém?" ptal se už po nesčetné a přemáhal potřebu se na ní rozkřiknout.

„Jerry, víš, myslím, že je čas, abych si promluvila s ženou z mé minulosti. Tentokrát bych byla raději, kdybys mě nedoprovázel. Budu potřebovat veškerou tvou podporu a, a," bála se dokončit svůj požadavek. Cítila všechny ty emoce a vyslechla všechna ta slova, která jí vypověděl o vztahu, jaký má se svým bratrem.

„Nejsem z cukru, drahoušku, ven s tím. Protože trpělivosti mi už moc nezbývá," bručel, aby konečně bylo vše vyřčeno a mohl s tím něco udělat.

„Potřebuji, aby mě za žádných okolností nepotkal v těle Marii šerif. Budeš ho muset zabavit, Jerremy Chalvarézi, žádám tě, abys byl chvíli zas bratrem, svého bratra."

Ohlušující ticho, které zavládlo, nerušil ani zvuk ptáků.

~*~

Maria ve své podobě nočního přízraku vstoupila do baru U Černé labutě a zůstala nejistě stát u baru. Neviděla ani jednoho z manželů, cítila však všechny ty nechutné pohledy podřadných existencí, co utápěly svůj smutek, štěstí, život i smrt v laciné samohonce.

„Tebe bych tu, dušinko, samotnou nečekala, kde máš svého společníka, ráda bych jej viděla," ovinul hluboký, zastřený ženský hlas Serenu jak hřejivý šál v chladný podvečer.

„Potřebuji s vámi hovořit, Bell. Nevím, jestli si vzpomenete na náš rozhovor ohledně minulosti. Já už vím, kdo je děvče, které potkalo krásnou seňoru. Asi to bude znít šíleně, ale možná tou ženou jste právě vy," pověděla zbloudilá dušička barmanské. „Pokud tomu tak je, v což doufám, tak jen vy mi můžete dát odpovědi na mé otázky."

Seňora, stojící loktem opřená o bar, lehce pozvedla jedno obočí vzhůru. Zvědavě, s jistou tázavostí ve svých očích, se na mladou ženu schovanou pod maskou podívala.

„To, proč hledám Isobell Cortézovou," mluvila tak tiše, že i majitelka baru měla co dělat, aby jí slyšela, „je, že musím zařídit něco pro klid duše Sereny Buendíno." Doposud spíše sklopené a těkavé oči upřela do potemnělých studánek té, které dala jako dítě své přání. Přání, které mělo zahojit všechny jizvy této zvláštní osoby.

„Co tě vede, slečinko, k tomu, že vím, kde bych tu obávanou vražednici se zjizvenou tváří mohla najít či ji znát, nebo o ní vůbec něco vědět?" Její chladně, odmítavý hlas zcela jistě neodpovídal tomu zájmu, který se zračil v jejím obličeji.

Serena v Mariině těle se zamračila. Zuřila přesně tím vztekem, kterým plál vždy v jejím otci. Tichá a brutální nenávist k tomu, kdo je zlodějem a dovolí si tvrdit, že není!

„Seňoro Garcíová, vaše jméno je jiné, než jste mívala. I vaše krásná tvář, až nepřirozeně, neodpovídá té, co jste měla v době, kdy jste mluvila s malou holkou, která byla zlomená a lámána svým vlastním otcem," postavila se blíž k starší ženě, aby pokračovala, „mám totiž právo se od vás, Krásná seňoro, dozvědět odpovědi na mé otázky!"

V tu chvíli pocítila barmanka ovanutí chladného vzduchu a zahlédla v pohledu spanilé figury před sebou to, co viděla tenkrát v pohledu dítěte, kterému neřekla úplně vše.