Šerifka s amnézií

Výstřel druhý: Břitká chuť návratu

Krev a mrtvá šerifova dcera v poušti. Prázdnota. Mentální blok. Ale to bylo jen málo z toho, čímž si právě musela Serena projít...

„Žiju, nebo je to jen iluze?" zeptala se sama sebe, přičemž mluvila velice hlasitě. V hlavě se jí ozývalo tlučení křídel padlých andělů, navíc slečna Buendíno spatřila černou mlhovinu, jež se stále zvětšovala. Pobídla tím směrem koně, na němž seděla. I přes problém s nasedáním přišlo dívence něco takového zcela přirozené, asi byla zvyklá na sedlo a otěže. Neustále jí to k ní táhlo, ale zvířeti pod jejím zadkem se taková věc vůbec nelíbila. Nejprve hlasitě ržál, pak hrabal kopytem ve vyprahlé zemi, nakonec se postavil na zadní, a nevšímaje si jezdkyně, která přistála v prachu a jak pominutý odklusal do neznáma, poněvadž byl vnímavější než jeho panička, tudíž viděl přízrak, jenž se kolem něj bez ohlášení mihl. Postavila se, oprášila a sama se vydala vstříc podivnému útvaru, až dáma těmi oblaky nakonec prošla.

Ocitla se ve své ložnici. Vstala, mírně si upravila sukni a předstoupila před zrcadlo s rámem z pravého italského mramoru. I když se od pádu ze stříbrného oře vůbec nezměnila, nebo to aspoň tak vypadalo, přesto se vůbec nepoznávala. Klobouk posazený hluboko do čela, rudý šátek přes obličej, šerifská hvězda na vestě a zářící ornamenty na revolveru, spočívajícího u ženina opasku v pouzdru s květinovou výšivkou, prozrazovaly, že si Serena musela projít procesem návratu na zem, tudíž se z ní stalo něco víc než jen dívka, která ještě nedávno zápasila s tíhou střelné zbraně i koňských otěží. Musela mezitím dospět a stát se lepším člověkem. Jenže jí stále dunělo v hlavě na důkaz, že se mezi její smrtí a znovuzrozením vytvořila hluboká propast, kam spadly téměř všechny hrdinčiny vzpomínky.

Avšak přes tohle všechno zjistila, že měla nepřirozeně silně vyvinutou intuici, jež jí šeptala, aby vyšla ven, kde u vazadla stál černohřívý fešák, jenž ji tak neomaleně opustil uprostřed pustiny. Znovu se zvedla do sedla tohoto jankovitého grošáka a vtrhla do nedalekého baru jako pravá pistolnice. Zdráhala se, jelikož si matně vybavovala, že ono zvíře dostalo mladičkou jezdkyni tam, kde se právě nacházela.

Nebo snad ne?

Protože si najednou vzpomněla, že ještě předtím, nebo až poté, uslyšela zlostný výstřel z revolveru, díky němuž se dostala do jakéhosi transu, v němž viděla, jak ji svit stříbrné luny někam unášel. A teprve potom spatřila tu zlostnou mlhovinu, díky níž mohla vstát z mrtvých jako duše revenantů, přízraků navrátivších se ze záhrobí.

Musím se trochu vzmužit, šeptala si pro sebe. Jak by si to můj otec přál... myslím.

Dala nohu do sedlového třmenu. Snažila se vyskočit na hřbet, jenže se nemohla odlepit od země. Nakonec se jí to po nějaké době marného zápasení podařilo. Sebejistě dala svému hřebci pokyn k přechodu do trysku.

Z kopyt se do vzduchu vzedmul docela silný oblak prachu. Šerifka se blížila jako stín, připravena zabíjet. Po nějaké době zastavila, přivázala Dolara ke stromu u kasína a připravovala si zbraň.

Tak přece jen otcovo kárání bylo k užitku. Kdyby jen viděl, jakým způsobem jeho dcera právě držela kolt a jak sebejistě si to nakráčela k podniku pochybné existence, nestačil by se divit. Být tomu přítomen, stačil by jen jediný pohled do černých očí dámy s revolverem, který by mu řekl více než tisíc slov...

Očekávala nějakou reakci na svůj vpád, alespoň chvilkové ztišení hluku v lokále, ale nic z toho se nestalo. Nejspíše by se tak stalo, kdyby barman neležel přes pult a z pod těla mu neodkapávala životadárná, rudá tekutina a oči vytřeštěně nehleděli do neznámého prostoru. A další zbylí dva návštěvníci výčepu byli v obdobné kondici, jako první zmíněný. Jen s tím rozdílem, že si Serena mohla detailně prohlédnout mužova střeva. Druhý zas, dalo by se říci, skoro ztratil svou hlavu, jakým masivním způsobem byl podříznut.