Šerifka s amnézií

Výstřel pátý: Krvavé karafiáty

„Zůstaňte tady a pohlídejte naše rukojmí, já se hned vrátím," oznámila Ďábelská seňorita svým poskokům. Narovnala si vínovou vestu s krvavou výšivkou na hrudi, přes rameno si ještě přehodila kožený řemen od winchestrovky se třpytivými ornamenty na mechanice. Svůj černý šál vyměnila za hedvábný šáteček, který dostala od jednoho z kumpánů ke svým jednadvacátým narozeninám, a než vyšla ze starého stavení, shlédla se v zrcadle, jak jí to sluší.

Popohnala vraníka, jemuž z kopyt šlehaly plameny, a jela tryskem až k horské chajdě, kde přebývala skupinka desperádos pod vedením dona Chalvaréze. Naštěstí tady zrovna nikdo nebyl, což se sadistické vražedkyni zamlouvalo. Na terase, ověnčené košíky povadlých karafiátů, se ještě nacházela klícka se zlatým kanárkem, kterému zrovna z hrdla vycházel jakýsi žalozpěv.

„Mlč, ty jeden ptáku ošklivý," zamumlala vražedkyně a jedním výstřelem ze zbraně jeho duši navždy odeslala do horoucích pekel. Nebohý ptáček, jenž se stal pouhou krvavou masou, nyní zdobil pomalu vytékající krví z klece dřevěný prostor před domkem.

Štěknutí výstřelu uslyšel jeden bronzový hřebec, který cválal kolem. I na něj měla dáma s pistolí o velké ráži spadeno. Nechala tedy svou winchesterovku promluvit, dokonce hned několikrát.

Prásk! 

Statný oř klesl k zemi, neschopen žádného pohybu.

Ten už asi jen tak nevstane, pomyslela si královna banditů s tajemným úsměvem. Zbraň nyní vyměnila za mačetu, kterou také jednou dostala jako dárek, ale od druhého z jejích věrných sluhů. Nyní se jala ukojit své nekrofilně sadistické choutky.

Sklonivši se k mrtvému hřebci, rozpárala mu břicho od hrudi až ke stehnům. Chvíli se hrabala v jeho vnitřnostech, až nejen kožené rukavice, ve kterých spočívaly její ruce, měla celé nasáklé od krve.

Na chvíli uspokojila své tužby a vsedla do sedla černého zvířete, jež už se dávno přestalo plašit při zvuku střelby, křiku a smradu rozkládající se krve, kterou příliš často překrýval ten čerstvé. Už se těšila na spolupráci s ženštinou, přivázanou k židli. Měla k ní dluh a myslela si, že ji může ignorovat. 

Ji! 

Ďábeskou seňoritu.

Zamilovala si toto označení daleko víc jak své pravé jméno, které tu a tam vídala na letácích s hledanými provinilci. Obdivovala částka u jejího, pod šálem zahaleného, obličeje, co stále rostla. Všechny měla složené v sedlové brašně a hýčkala si je. Sněním o zažloutlých listech dorazila zpět k stavení blahobytu a pýchy. Seskočila a nestarala se o uvázání osedlaného lichokopytníka. Přetékala netrpělivostí k osobnímu rozhovoru s tou, kterou před několika lety oslovovala jménem a jedla s ní sušenky s kávou.

,,Ďábelská!" vyběhl jí v ústrety nejmladší z členů čtyřčlenné skupiny. Byl bledý, zadýchaný a vyděšený.

Přivřela své dokonale tvarované oči: ,,Mluv," řekla klidně, nevzrušeně a úsporně. Skoro nikdy nikoho neoslovujíc jménem.

,,Ramón, on, on, ona je, tedy není!" koktal nesouvisle, však tak málo stačilo ženě před vchodem, aby se dovtípila.

Ramón je mrtvý.

,,Zastřelila ho jeho vlastní zbraní?" zeptala se, kdy vcházela do domu, místo odpovědi dostala pouhé přikývnutí.

Do sklepa dorazila vyrovnaná a chladná. Uprostřed místnosti se před postřelenou ženou obchodníka, znovu přivázanou k židli a s roubíkem v ústech, válela v kaluži stále živé rudé, vychládající mrtvola.